Kdo si dovede představit zahnutý prázdný prostor okolo těles, má obrovskou výhodu; já to nedokážu. A ten kdo vnímá prázdný prostor prošpikovaný miriádou matematických tenzorů, ten je fyziky král. Jenže pak vám napíše „nějaký“ teoretik, Lee Smolin, že „nikdo nezná podstatu gravitace“ a jeden neví, jestli si stěžuje, nebo je rád, že není sám kdo má ‚problém‘ s gravitací. Ale v podstatě, až na éteristy, je shoda v tom, že gravitace je záležitost prostoru kolem těles. Něco se v něm děje. Enstein a spol. říkají, že se zakřivuje, ale sami jistě tuší, že se skutečnou fyzickou křivostí to nemá nic společného. A tak si našli matematickou berličku: tenzory. Za vším hledej tenzory! Ale co materiálního je v tom „prázdném“ tenzorovém prostoru nevědí. To je právě to o čem mluví L. Smolin!
I já tvrdím, že ‚na vině‘ je prostor. Jenomže ne nějaký vyprázdněný geometrický pojem s tenzorama, ale to co ten prostor fyzicky obsahuje, vyplňuje; je to kvartonové univerzum, bezbřehé a bezedné „moře“ kvartonů. Pro osvěžení paměti neuškodí trochu opakování: V oddíle, elementární částice, jsem popsal strukturu elem. částice: tvoří ji primárně submikroskopický vakant, neboli neúplný kvarton, jehož nevykompenzované hmotné působení na okolní úplné kvartony a jejich excitací vytváří kolem sebe makroskopické hmotové pole. Hranice tohoto pole teoreticky neexistují. Celý tento soubor vakantu a jeho hm. pole se vždy neoddělitelně pohybuje prostorem spolu. Už jsem tady popsal jak vypadá euklidovský „oceán“ kvartonů: všechny jeho prvky – kvartony- se nacházejí na svém ’energetickém dně‘, tj. hmotové působení jejich 4 antipodních složek se nachází ve vzájemném ‚klinči‘, v naprosté saturaci jejich hmotového působení; vně objemu kvartonu, (dWkrit), je jejich hmotný projev roven nule. Pro celý vnější svět tyhle nulitní kvartony fyzikálně neexistují; protože na něj fyzicky nepůsobí! Už jsem také popsal co se stane když se v tomto oceánu nulitních kvartonů ocitne jeden neúplný kvarton, tedy strukturní anomálie – vakant. Vakant nemá úplně saturované své hmotné působení,(proto je to vakant) a tak jím ‚vesele‘ „dráždí“ okolní kvartony (‚povytahuje‘ jim protoelementy z jejich nulitních pozic v kvartonu). Velikost takového „dráždění“ je dána vzdáleností kvartonu od toho „dráždiče“. Celý kvartonový „oceán“ tím dostal novou fyzikální kvalitu: excitované hmotové pole, kde už ani jeden kvarton není v nulitním fyzikálním stavu. Hmotové pole představuje vždy narušení vnější nulity všech kvartonů kvartonového „moře“. Pokud je v celém tom „oceánu“ kvartonů jen jeden vakant, je jeho hm. pole vůči němu dokonale sférické (m = M/(r.r). /m= velikost excitace i-tého kvartonu, M = primární hmotné působení vakantu, r= vzdálenost i-tého kvartonu od vakantu/
Jiná situace nastane, je-li v daném prostoru více, nebo dokonce mnoho vakantů. Všechny pochopitelně uplatňují své hm. působení na své okolí a tím v něm vzniká opět nová fyzikální kvalita: složené hmotové pole jemuž fyzikové říkají gravitační. Toto složené (aditivní) hm. pole je sice ve velké vzdálenosti od shluku těch vakantů (tvořících těleso) opět přibližně sférické, ale mezi jednotlivými vakanty má jiný charakter: postrádá sférickou symetrii vůči jednotlivým vakantům; uvnitř shluku vakantů je jejich hm. pole asymetrické, nesférické. A co dokáže udělat asymetrické pole s vakantem už jsem tady dostatečně popsal: vleče ho ve směru té asymetrie, tj. do středu shluku vakantů, kde je narušení kvartonů pochopitelně největší. No a přesně tohle přece dělá s elem. částicemi gravitační pole. Gravitační pole má jednu zvláštnost: vakanty si vytvářejí asymetrii složeného hm. pole navzájem, jaksi samoobslužně, bez vnější iniciace. Proto také elem. částice pohybující se volně v gravipoli, nemění svůj hmotný obsah! Její hm. pole mění, v závislosti na vzdálenosti od centra gravitace, strmost asymetrie, ale nemění své celkové hm. působení, t.j. jeho hmotný obsah. Na rozdíl od všech jiných pohybů, kde je třeba asymetrii hmotového pole částice vyvolat přidáním hmotnosti zvenku.
Když to tedy shrnu: Einsteinovo gravitační pole je souborem matematických tenzorů a fyzicky je nějak někam „zakřiveno“. Proto L. Smolin si po právu stěžuje, že ‚nikdo nezná materiální podstatu gravitace‘. Moje představa je tato: gravitační pole vzniká hmotným působením všech vakantů nacházejících se v daném prostoru na okolní “oceán“ kvartonů, tj. fyzickým narušením jejich nulity. Tím se odlišuje struktura gravitačního pole od ideálního euklidovského „oceánu“ nulitních kvartonů. Gravitační pole vesmíru je multiplikací hm. působení ode všech vakantů ve vesmíru. Jak už jsem uvedl, hmotové pole každého vakantu nemá hranic. Budeme si muset zvyknout na to, že i hmotové pole našich tělesných schránek se „courá“ třeba až v souhvězdí Andromedy, jak o tom kdysi v zoufalství fantazíroval R. Feynman ve svém ‚výkladu‘ o interferenci elektronu na dvojštěrbině. Svým pohybem teoreticky měníme i gravitační pole Andromedy. Ale opravdu jen teoreticky!
![Razz :P](./images/smilies/icon_razz.gif)