Prostor

[sokrateus]

Pane Akorde, vítám doufám, že tentokrát věcnou diskusi. A hned se dáme do toho. Napsal jste: Vysvetlení je nesouvislé, vysvetluje Maxwelluv posuvný proud za pomoci ignorace jedné z Maxwellovy rovnice, která naopak tvrdí, že magnetické pole ve vakuu vzniká i pri pouhé zmene elektrického pole a nepotrebuje k tomu pohybující se nosiče náboje s klidovou hmotností jako jsou napríklad elektrony.Tohle tvrzení ovšem nepochází od Maxwella, protože fyzik Tompson objevil elektron až 18 let po smrti Maxwellově. Čili výrok je pouze Vaše volná kompilace. Jde tedy o to jakou měl Maxwell představu o „výplni“ prostoru. Řekněmu zrovna, že nevalnou: věřil na nevažitelný, nehmotný éter. Prostě o hmotné podstatě elektrického pole neměl ani páru. Proto nemohl vědět co se v prostoru děje při „pouhé změně elektrického pole.“, jak píšete. To takový P.A. Dirac už byl dál: vakuum „zaplnil“ elektrony a pozitrony ve stavu záporné energie. No, moc s tím neuspěl, protože jeho vakuové leptony měly mít až nekonečné záporné energie, ale první vlaštovka to byla! To už takový V.I. Rydnik věděl své a já jsem jeho vizi popsal v úvodním díle svého pojednání. Asi nečtete dost pozorně, tak ji sem šoupnu ještě jednou: „Vesmírný vakuový oceán, obklopující každý reálný elektron, se může v jeho bezprostředním okolí od něho poněkud vzdálit, zatímco kladný oceán se k němu stejně přiblíží. Jestliže bylo vakuum dosud elektricky neutrální, pak v přítomnosti reálného elektronu se tato nábojová homogenita poněkud naruší a vznikne stav zvaný polarizace vakua, jenž je podmíněn popsanými lokálními deformacemi kladného a záporného oceánu." Čtěte to prosím, pozorně, raději dvakrát! Jestliže bylo vakuum dosud elektricky neutrální, pak v přítomnosti reálného elektronu se tato nábojová homogenita naruší a vznikne stav zvaný polarizace vakua, neboli, elektrostatické pole toho elektronu. Polarizovat můžete jen dielektrikum s vázanými el. náboji! Rydnik to popisuje takhle: „Vesmírný vakuový(záporný) oceán, obklopující každý reálný elektron, se může v jeho bezprostředním okolí od něho poněkud vzdálit, zatímco kladný oceán se k němu stejně přiblíží.“ Tak vida, najednou se nám ten elektricky neutrální oceánek pouhým vložením mrňavého elektronku rozštěpil: kladný ke mě, záporný ode mne! A právě tohle, pane Akorde, je ten pohyb elektrických nábojů, (záporného a kladného oceánu, podle Rydnika, vázaných protoelementů s el. nábojem, podle mne) o kterém nebožtík Maxwell nemohl mít tušení. Když tam ten elektron ve vakuu jen tak trčí bez pohybu (jeho elstat. pole, tj. jím vyvolaná polarizace vakua se nemění), žádný posuvný proud a tedy ani mag. pole nevzniká. Posuvný proud a kolem něho magnetické pole vzniká jen když se mění intenzita elstat. pole tj. např. počet el nábojů na deskách kondenzátoru. Ano, Maxwell správně usoudil, že mag. pole vzniká kolem proměnného el. pole, ale nemohl vědět čím je podmíněna a vyvolána ta změna el. pole; co je podstatou elstat. pole. Vy už byste to vědět měl!

ad.2 „To jakobych tvrdil, že vakuovým kondenzátorem neteče strídavý proud. Když proud teče, proč by nemelo být kolem magnetické pole. Je prece jedno, jak tema deskama(vakuovým prostredím) ten proud teče, když ve výsledku udelá takové magnetické pole, jakoby proud tudy skutečne tekl.“
To je Vaše veliké nedorozumnění. Pokud je kondenzátor nabíjen, nebo vybíjen mezi deskami toho kondenzátoru se vždy mění intenzita elstat. pole, neboli se tam mění polarizace vakua, neboli tam dochází k pohybu nosičů el. nábojů! Protože polarizaci vždy doprovází polarizační, t.j. protisměrný pohyb el. nábojů. A to je podstatné pro vznik mag. pole! Při ustáleném náboji na deskách kondenzátoru mezi nimi žádné mag. pole nevzniká. Vy můžete tvrdit: protože se tam nemění elstat. pole, já tvrdím protože se nemění polarizace prostoru mezi deskami, t.j. nedochází tam k pohybu vázaných el. nábojů. Nedochází-li k pohybu nábojů nevzniká ani proměnné mag. pole. Vy nepřirozeně trčíte v Maxwellově tehdejší přirozené neznalosti procesů ve vakuu, které Vy byste už znát měl. Vy nevíte nic o podstatě elstat. pole, já něco vím .

„Stejne nikdo zatím nevyvrátil, že se posuvného proudu ve vakuu nezúčastňují nabité částice s klidovou hmotností“. Tak tohle je pro mne jazykový hlavolam. V češtině platí, že když se ve větě odstraní dva zápory vznikne věta kladná. Když tohle provedu, tak dostanu tuto větu: Nikdo zatím vyvrátil, že se posuvného proudu zúčastňují nabité částice s klidovou hmotností. Souhlasíte s touto transkripcí? Pokud ano, tak já odpovídám: právě jsem tak v předešlém odstavci učinil, protože el. náboje mají vždy nosiče s nenulovou klidovou hmotností. A nejsou to jen elektrony.

„Obsah citované části príspevku považuju za umelou záhadu. Koho to zajímá, najde si o tom dost. Stačí predpokládám už wikipedie.“ Nedoporučuji. Wikipedii psali lidé, kteří nemohli vědět nic o kvartonovém vesmíru, stejně jako Vy.

[sokrateus]

Abych trochu ubral z těžko stravitelné kvartonové teorie pověsím sem takový odlehčovák o dimenzích. Snad vyvolá nějaký ohlas.
Dimenzománie
Tento tristní stav v akademické fyzice trvá dodnes! Protože nikdo neví kam a jak je geometrie prostoru hmotou zakřivená, vyrojily se mnohé spekulace o vícedimenzních prostorech, jejichž nadbytečné dimenze (n-3) jsou prý jaksi zakrnělé, dokonce i svinuté mohou být. Je to vrchol mystiky a magie ve fyzice. Geometrie prostoru se vymkla zdravému rozumu. Dimenze (rozměry) si v dávnověku vymyslel člověk, aby mohl racionálně popsat a reprodukovat pevná tělesa. Mohl k tomu použít v podstatě neomezené množství přímočarých os na které by vynášel délkové rozměry tělesa průmětem na tyto osy. Homo sapiens však brzy zjistil, že k dostatečně přesnému rozměrovému popisu těles mu postačí 3 na sebe kolmé přímočaré vztažné osy – dimenze - vedené ze společného nulového bodu do nekonečna. Z této definice je zřejmé, že geometrická vztažná osa – dimenze- nemůže být stočená! Stočená osa přece nevychází z nulového bodu a nemíří do nekonečna! Jak chcete vynášet přímé délkové údaje na do kruhu stočenou osu? Stočená vztažná osa ztrácí svůj původní geometrický smysl jako přímočarý nositel délkových rozměrů. Přesto vícedimenze, i ty „stočené“, v mainstreamu fyziky zdomácněly: umožňují zejména relativistickým i kvantovým fyzikům přímo magické výpravy do „tajemna“ vesmíru a hmoty. Umožňují jim krásné snění o černých, bílých i červích dírách, o nadsvětelném překonávání galaktických vzdáleností mnohodimenzním mimoprostorem. Fantazii se zde meze opravdu nekladou. Kdo přijde s nejvíce fantaskní teorií, vyhrává. Fyziku prostoru ovládla mystika.
Na opačném pólu toho multidimenzního bádání snaživí fyzikusové vymysleli naopak jednodimenzní materiální objekty-stringy. Těžko jim vysvětlovat, že každé reálné materiální těleso musí mít nejméně, ale také nejvíce tři prostorové na sebe kolmé dimenze. Je to v povaze všech fyzikálních hmotných objektů. Nemůže existovat objekt, který má jeden rozměr, např. podle osy x, nenulový a ve směru obou os y,z, má nulový rozměr. Čili ve směrech os y,z tento objekt fyzicky neexistuje, neboť neklade v těchto směrech žádný odpor jakémukoliv materiálnímu průniku. Homogenita a soudržnost takového „objektu“ je ze směrů os x,y, nulová. Přesto strunaři předpokládají obrovské napnutí těhle strun. Totéž v podstatě platí i o tzv. dvourozměrných „tělesech“. Není stabilní a soudržná plocha, která nemá 3. rozměr (hloubku), čili ve směru kolmém na tuto plochu toto „těleso“ fyzicky neexistuje, neklade fyzický odpor průniku touto plochou. Dvourozměrná plocha může existovat jen v matematice, nikoliv ve fyzice. Každá reálná plocha byť prezentovaná sebetenčí folií má třetí rozměr - hloubku; jinak by nedržela pohromadě.Tohle vše je následek Einsteinovy ideje nedělitelného čtyřrozměrného časoprostoru. Tím ta dimenzománie začala. Kde se zastaví, na jakém počtu „nutných“ dimenzích se strunaři shodnou je nesnadné odhadnout.

[sokrateus]

Jelikož mi zarputilost prístroje odmítá přes 3 pokusy, odeslat Ti soukromou zprávu, činím tak touto cestou.
Ahoj, Jerry.M. Našel jsem v poště Tvoji SZ. Tak jsem se trochu porozhlédl na Tebou doporučené téma o MEG a KEG. Povím to rovnou: já nejsem příznicem těhle podivných přístrojů a nechápu to vaše vzájemné pošťuchování a vzájemné obviňování pro takovou prkotinu. Četl jsem něco od Beardena, nebo jak se ten šarlatán jmenuje. Nejvíc mě pobavil jak "přesvědčivě" zdůvodňuje, že se tyhle zázračné přístroje nedají seriově vyrábět, protože tomu brání všelijaká energetická loby. Google Alert mi nějaký čas přinášel zprávy o přístroji na éterickou energii. Tuším, že se jmenoval Orbo. Měl být předveden někdy před rokem v Londýně. Stále na něm něco upravovali, zakrývali ho, posouvali termín předvedení, novináři se kolem toho neustále rojili a nakonec to tiše "zhaslo" Šlo zřejmě jen o mediální prezentaci firmy, která to sponzorovala. Nic víc. K celému humbuku kolem MEGu se myslím z diskutujících nejrozumněji vyjádřil Dvell:
Zaslal: po 13 červenec 2009 22:00 Předmět: Pokrok?
Tak nevím vážení přátelé jak se tak nad tím zamýšlím, připadá mi, že se vracíme na počátek předminulého století nebo možná ke konci středověku..
Zdá se jakoby lidé začali opět dělat experimenty bez jakéhokoliv technického podkladu, který by alespoň z části popisoval základní myšlenku nové technologie..
Proč neposkytnou skutečnou teorii na, na které zařízení pracuje? Nemyslím to co se popisuje v dokumentu "Jak to vlastně je" kde autor popisuje cosi jako "éteřinu" a podobně, (nejvtipnější hláška z celého dokumentu, dle mého, je: "A poté také zjistíme že statická elektřina vůbec není statická ale neustále někam proudí")
Nuže co dodat co si o tom myslíte Vy? Začínám mít dojem že si budeme muset počkat na ta zázračná zařízení, která čerpají 2,5kW jen tak ze samé podstaty vesmíru.. Dvell
Tohle bych z fleku podepsal. Jerry.M zachovej si chladnou hlavu. Proč myslíš, že "čerpání energie z vakua" zatím nikdo úspěšně a veřejně nepředvedl? Také si myslíš, že tomu brání nějaká loby? Před léty se objevily různé "zaručené zprávy o akademikovi Samojlovovi a jeho patentech, které prý zakoupili za velké peníze Kanaďané. Svět už měl být zaplaven elektrogenerátory na VE. Už je kolem toho ticho po pěšině. V téhle době je asi důležité být aspoň na čas "na mediálním výsluní" A potom třeba potopa. Asi jsi chtěl číst něco jiného, ale já píšu co si myslím. Ahoj, zdraví Tě JK sokrateus.

[Akord]

1.magnetické pole ve vakuu vzniká i pri pouhé zmene elektrického pole a nepotrebuje k tomu pohybující se nosiče náboje s klidovou hmotností jako jsou napríklad elektrony[/i].[/b]Tohle tvrzení ovšem nepochází od Maxwella, protože fyzik Tompson objevil elektron až 18 let po smrti Maxwellově. Čili výrok je pouze Vaše volná kompilace.

2.To už takový V.I. Rydnik věděl své a já jsem jeho vizi popsal v úvodním díle svého pojednání. Asi nečtete dost pozorně, tak ji sem šoupnu ještě jednou: „Vesmírný vakuový oceán, obklopující každý reálný elektron, se může v jeho bezprostředním okolí od něho poněkud vzdálit, zatímco kladný oceán se k němu stejně přiblíží.

3.ad.2 „To jakobych tvrdil, že vakuovým kondenzátorem neteče strídavý proud. Když proud teče, proč by nemelo být kolem magnetické pole. Je prece jedno, jak tema deskama(vakuovým prostredím) ten proud teče, když ve výsledku udelá takové magnetické pole, jakoby proud tudy skutečne tekl.“
To je Vaše veliké nedorozumnění. Pokud je kondenzátor nabíjen, nebo vybíjen mezi deskami toho kondenzátoru se vždy mění intenzita elstat. pole, neboli se tam mění polarizace vakua, neboli tam dochází k pohybu nosičů el. nábojů! Protože polarizaci vždy doprovází polarizační, t.j. protisměrný pohyb el. nábojů. A to je podstatné pro vznik mag. pole! ****Při ustáleném náboji na deskách kondenzátoru mezi nimi žádné mag. pole nevzniká. Vy můžete tvrdit: protože se tam nemění elstat. pole, já tvrdím protože se nemění polarizace prostoru mezi deskami, t.j. nedochází tam k pohybu vázaných el. nábojů. Nedochází-li k pohybu nábojů nevzniká ani proměnné mag. pole. Vy nepřirozeně trčíte v Maxwellově tehdejší přirozené neznalosti procesů ve vakuu, které Vy byste už znát měl. Vy nevíte nic o podstatě elstat. pole, já něco vím .

4.„Stejne nikdo zatím nevyvrátil, že se posuvného proudu ve vakuu nezúčastňují nabité částice s klidovou hmotností“. Tak tohle je pro mne jazykový hlavolam. V češtině platí, že když se ve větě odstraní dva zápory vznikne věta kladná. Když tohle provedu, tak dostanu tuto větu: Nikdo zatím vyvrátil, že se posuvného proudu zúčastňují nabité částice s klidovou hmotností. Souhlasíte s touto transkripcí?

1.Jde o obecne uznaný výklad.
2.Že nereaguju nemusí znamenat, že nečtu. Podobných interpretací muže vzniknout hromada, není se v tom často k čemu vyjádrit, pokud je to psáno volne. Není to otázka správnosti, nebo nesprávnosti nekteré teorie. Na polarizaci máme rozdílný názor. Konvenčne je zavedena pouze polarizace dielektrika, nikoliv vakua. Polarizaci vakua zavádí treba QED, a další teorie. Míchání bez vysvetlení jen mate. Až nepoužíváte konvenční význam pojmu, mel by jste to napsat na začátku, nebo pojem definovat po vašem. Nemyslím si, že funkce vakuového kondenzátoru je podmínena nosiči náboje ve vakuu, pokud je jich dost na povrchové vrstve elektrod.
3.Príliš protkáváte problematické vety se samozrejmými typu (****Při ustáleném náboji na deskách kondenzátoru mezi nimi žádné mag. pole nevzniká). To pak pripomíná ochranu proti prípadnému komentári.
4.To by museli nejprve rešit vety typu žádný vlak nejede. Zjednoduším to, volne podané:
Nebylo zatím vyvráceno, že posuvný proud není proud nabitých částic. (Predpokládá se, že posuvný proud není proud nabitých částic, a zatím to nejspíš nebylo vyvráceno.)

Jinak mi doprejte trčet, kde chci já. Já Vaše teorie neomezoval, pouze jsem neprímo žádal, aby jste je nečitelne nemíchal s tím, co je obecne zažité a nepripisoval na fyzikální účet cizí dluhy.

[Iv]

Napsal jste jednoduchou ale výstižnou větu:
Jediný „zákon zachování“ je invariantnost hmotnosti při všech transformacích protoelementů. Ten platí pro celý vesmír.

[sokrateus]

Pane Akorde, vítám Váš konstruktivní přístup k věcné diskusi. Zde jsou mé odpovědi na Vaše body:
Ad.1 Jde o obecne uznaný výklad. Ano, snad, ale z doby Maxwellovské.
Ad 2 Na polarizaci máme rozdílný názor. Konvenčne je zavedena pouze polarizace dielektrika, nikoliv vakua. Polarizaci vakua zavádí treba QED, a další teorie. Upřesněte, prosím, Váš pojem slova konvenčně. Je to totéž co klasicky? Jistě víte, že už asi 80 let „vládne“ fyzice elem. částic QED, tak proč stále myšlenkově trčíte v té Maxwellovské fyzice?
Ad. 3 Príliš protkáváte problematické vety se samozrejmými… Můžete být konkretnější které věty pokládáte za problematické?
Ad. 4. Ten Váš „zjednodušený“ výrok: „Nebylo zatím vyvráceno, že posuvný proud není proud nabitých částic“, je stále dost nepřehledný. S použitím stejné metodiky jako minule, (odstranění dvou záporů), dostanu tento výrok (Ne)Bylo zatím vyvráceno, že posuvný proud (není) je proud nabitých částic. Souhlasíte? Můžete uvést zdroj, kde a kým tohle bylo vyvráceno?
Minule jsme se „zasekli“ na dvou odlišných pohledech: Vy uvádíte, že vznik proměnného mag. pole je podmíněn změnou intenzity el. pole. Já tohle nepopírám, ale upřesňuji, že primární příčinou změny el. pole je polarizační pohyb vakuových nábojů (v mém pojetí pohyb vázaných protoelementů v kvartonech). Vaše pojetí je opět Maxwellovské, kdy ještě nevěděli jaká je fyzikální struktura elektrického pole. Dnes už se považuje v celku za prokázané, že termín elektrické pole, je vágní a nepřesný výraz pro polarizované vakuum, resp. posunutí jeho nabitých částic. Pro QED jsou to virtuální nabité částice, pro kvartonové vakuum jsou to nabité protoelementy vázané v kvartonech. Byl byste tak laskav a popsal Vaši představu co se stane, když do „prázdného“ prostoru vložíte el. náboj? Ano Vy řeknete, vzniklo tam el. pole, ale popište, prosím, jak se tím vložením el. náboje změnila struktura toho prostoru? Jak se strukturně projevuje el. pole?
Abych Vám trochu usnadnil inspiraci, uvedu několik výroků odborníků o polarizaci vakua:
Jiří Chýla, Fyzikální ústav AV ČR
Efektivní elektrický náboj
Obr. 4: Polarizace vakua v QED v důsledku vložení elektronu
Vložíme-li do vakua elektron s nábojem eB, kterému budeme říkat „holý“, dojde vlivem jeho působení na virtuální elektrony a pozitrony k „polarizaci vakua“: virtuální pozitrony jsou k holému náboji přitahovány, zatímco virtuální elektrony jsou naopak od holého náboje odpuzovány.( tohle tvrdí i V.I. Rydnik) Zhruba řečeno, vakuum QED se chová jako moře „virtuálních“ elektron-pozitronových párů, které po svém vzniku „žijí“ jen konečnou – někdy velmi krátkou, jindy delší – dobu a nechovají se stejně jako reálné částice. (V mé představě protoelementy jsou reálné, trvale existující v kvartonech).
Victor F. Weisskopf: Elementární náboj se sice jeví jako makroskopická konstanta. Kvantová teorie pole nám však ukazuje, že se vlastně jedná o míru elektromagnetické interakce pro nízké předávané čtyřimpulsy. Pro vyšší předávané čtyřimpulsy se snižuje vliv polarizace vakua a tato interakce je silnější.
Petr Kulhánek
Fakulta elektrotechnická ČVUT
V současné fyzice již vakuum dávno neznamená naprostou prázdnotu. Je plné kvantových fluktuací, virtuálních párů částic a antičástic a polí zajišťujících pozorované narušení symetrie základních interakcí.
Polarizace vakua a virtualni castice rodici se a anihilujici ve vakuu nejsou dilem poslednich desetileti, ale fyziky 30. a 40.let.
Jinou předpovědí byla existence elektrické polarizace vakua v silných polích. Všechny tyto nové procesy byly později experimentálně nalezeny.
.Luboš Motl
Pojem vakua jako prázdného prostoru ztrácí svůj smysl. I prázdnota je vyplněna virtuálními páry částic a antičástic, které sice nemůžeme nikdy přímo pozorovat, ale nepřímo způsobují polarizaci vakua a nepatrné posuvy spektrálních čar (tzv. Lambův posuv).
Nekonečna se objevují ve vazbě elektronu se svým vlastním polem a v polarizaci vakua
Myslím, že pro dnešek je toho k přemýšlení dost.

[sokrateus]

Pane Iv, díky za Váš názor. Doufám, že i jiné mé představy a konstrukce jsou Vám blízké a srozumitelné. Kdyby ne, stačí se zeptat. Od toho tady vedeme diskuse.

[Akord]

Ad.1 Jde o obecne uznaný výklad. Ano, snad, ale z doby Maxwellovské.
Ad 2 Na polarizaci máme rozdílný názor. Konvenčne je zavedena pouze polarizace dielektrika, nikoliv vakua. Polarizaci vakua zavádí treba QED, a další teorie. Upřesněte, prosím, Váš pojem slova konvenčně. Je to totéž co klasicky? Jistě víte, že už asi 80 let „vládne“ fyzice elem. částic QED, tak proč stále myšlenkově trčíte v té Maxwellovské fyzice?
Ad. 3 Príliš protkáváte problematické vety se samozrejmými… Můžete být konkretnější které věty pokládáte za problematické?
Ad. 4. Ten Váš „zjednodušený“ výrok: „Nebylo zatím vyvráceno, že posuvný proud není proud nabitých částic“, je stále dost nepřehledný. S použitím stejné metodiky jako minule, (odstranění dvou záporů), dostanu tento výrok (Ne)Bylo zatím vyvráceno, že posuvný proud (není) je proud nabitých částic. Souhlasíte? Můžete uvést zdroj, kde a kým tohle bylo vyvráceno?
Minule jsme se „zasekli“ na dvou odlišných pohledech: Vy uvádíte, že vznik proměnného mag. pole je podmíněn změnou intenzity el. pole. Já tohle nepopírám, ale upřesňuji, že primární příčinou změny el. pole je polarizační pohyb vakuových nábojů (v mém pojetí pohyb vázaných protoelementů v kvartonech). Vaše pojetí je opět Maxwellovské, kdy ještě nevěděli jaká je fyzikální struktura elektrického pole. Dnes už se považuje v celku za prokázané, že termín elektrické pole, je vágní a nepřesný výraz pro polarizované vakuum, resp. posunutí jeho nabitých částic. Pro QED jsou to virtuální nabité částice, pro kvartonové vakuum jsou to nabité protoelementy vázané v kvartonech. Byl byste tak laskav a popsal Vaši představu co se stane, když do „prázdného“ prostoru vložíte el. náboj? Ano Vy řeknete, vzniklo tam el. pole, ale popište, prosím, jak se tím vložením el. náboje změnila struktura toho prostoru? Jak se strukturně projevuje el. pole?
Abych Vám trochu usnadnil inspiraci, uvedu několik výroků odborníků o polarizaci vakua:
Jiří Chýla, Fyzikální ústav AV ČR
Efektivní elektrický náboj
Obr. 4: Polarizace vakua v QED v důsledku vložení elektronu
Vložíme-li do vakua elektron s nábojem eB, kterému budeme říkat „holý“, dojde vlivem jeho působení na virtuální elektrony a pozitrony k „polarizaci vakua“: virtuální pozitrony jsou k holému náboji přitahovány, zatímco virtuální elektrony jsou naopak od holého náboje odpuzovány.( tohle tvrdí i V.I. Rydnik) Zhruba řečeno, vakuum QED se chová jako moře „virtuálních“ elektron-pozitronových párů, které po svém vzniku „žijí“ jen konečnou – někdy velmi krátkou, jindy delší – dobu a nechovají se stejně jako reálné částice. (V mé představě protoelementy jsou reálné, trvale existující v kvartonech).
Victor F. Weisskopf: Elementární náboj se sice jeví jako makroskopická konstanta. Kvantová teorie pole nám však ukazuje, že se vlastně jedná o míru elektromagnetické interakce pro nízké předávané čtyřimpulsy. Pro vyšší předávané čtyřimpulsy se snižuje vliv polarizace vakua a tato interakce je silnější.
Petr Kulhánek
Fakulta elektrotechnická ČVUT
V současné fyzice již vakuum dávno neznamená naprostou prázdnotu. Je plné kvantových fluktuací, virtuálních párů částic a antičástic a polí zajišťujících pozorované narušení symetrie základních interakcí.
Polarizace vakua a virtualni castice rodici se a anihilujici ve vakuu nejsou dilem poslednich desetileti, ale fyziky 30. a 40.let.
Jinou předpovědí byla existence elektrické polarizace vakua v silných polích. Všechny tyto nové procesy byly později experimentálně nalezeny.
.Luboš Motl
Pojem vakua jako prázdného prostoru ztrácí svůj smysl. I prázdnota je vyplněna virtuálními páry částic a antičástic, které sice nemůžeme nikdy přímo pozorovat, ale nepřímo způsobují polarizaci vakua a nepatrné posuvy spektrálních čar (tzv. Lambův posuv).
Nekonečna se objevují ve vazbě elektronu se svým vlastním polem a v polarizaci vakua
Myslím, že pro dnešek je toho k přemýšlení dost.

1. Chytáte me za slovo a predpokládáte, že QED je výlučne správný model.
2. Totéž co 1.
3. Nehodlám trídit smes.
4. Výrok jste zmenil na významove špatný. Konzultujte si to s jazykovedcem, proč to není totéž. Jazykovedci by meli respektovat filozofickou kategorii vyvratitelnosti ve fyzice.

Ty 3 české jména fyziku znám a jsou opravdu težký kalibr. Já QED nereším, ani jí porádne nerozumím. Výsledky QED však nejsou úplne v souladu s dalšími teoriemi, taky se v ní operuje s pojmem síla, která je napríklad v porovnání s energií dosti virtuální veličina, nemusí respektovat termodynamiku, co je hodne silný princip(z chaosu se samovolne nestává porádek). Virtuální částice a antičástice jsou stále jen virtuální. Vím dobre, kolik desítek let se vedou diskuse o fluktuaci vakua a podobne. Co zatím nevím z toho, co jste napsal, jak se chová vakuum v silných polích, tedy že se v tomto prípade polarizuje, beru to s rezervou, protože mi k tomu chybí ani ne jména, jako pádná fakta. Potvrzovat dnes nejaký nový fyzikální proces muže být docela náročné. Stejne tak beru s rezervou TR, i když je neskutečne rozvinuta (použití čtyrveličin). Nezná absolutní vztažnou soustavu, nereší problém jediného objektu v kosmu, tím má znaky virtuality, argumenty o dukazech pres GPS jsou jen lokální. Já proste trčím v tom EM v tom co nevím z klasiky jen po svém.

[sokrateus]

Ad.1 Akorde, Vy hrozně špatně čtete(to chce navštívit optika). Kdybych si myslel, že QED je výlučně správný model, tak tady nebudu ‚opruzovat ‘ s kvartonama. Mnohokrát jsem tady ventiloval, že zatímco QED zaplňuje vakuum efemérníma, nepozorovatelnýma virtuálama, já ho plním poctivýma kvartonama. QED má i jiné necnosti, jako třeba vlnovou funkci, ale to sem nebudem tahat.
Ad.3 Takhle se nedá věcně diskutovat! Vy prohlásíte, že protkávám problematické vety se samozrejmými, ale na moji žádost o uvedení nějakých problematických vět zacouváte do autu.
Ad.4. Opět úhybný manévr! Na moji žádost o uvedení zdroje Vašeho výroku hážete zpátečku. Vlastně co mohu po Vás chtít? Byl jsem před Vaším stylem “diskuse“ varován. Vidím, že právem.
Napsal jste: "jak se chová vakuum v silných polích, tedy že se v tomto prípade polarizuje, beru to s rezervou, protože mi k tomu chybí ani ne jména, jako pádná fakta". Pádným experimentálním faktem potvrzujícím polarizaci vakua v okolí el. nábojů je právě ten posuvný proud. Takže Vám není pomoci. Dík za ‚věcnou‘ diskusi.

[Akord]

Ad.1 Akorde, Vy hrozně špatně čtete(to chce navštívit optika). Kdybych si myslel, že QED je výlučně správný model, tak tady nebudu ‚opruzovat ‘ s kvartonama. Mnohokrát jsem tady ventiloval, že zatímco QED zaplňuje vakuum efemérníma, nepozorovatelnýma virtuálama, já ho plním poctivýma kvartonama. QED má i jiné necnosti, jako třeba vlnovou funkci, ale to sem nebudem tahat.
Ad.3 Takhle se nedá věcně diskutovat! Vy prohlásíte, že protkávám problematické vety se samozrejmými, ale na moji žádost o uvedení nějakých problematických vět zacouváte do autu.
Ad.4. Opět úhybný manévr! Na moji žádost o uvedení zdroje Vašeho výroku hážete zpátečku. Vlastně co mohu po Vás chtít? Byl jsem před Vaším stylem “diskuse“ varován. Vidím, že právem.
Napsal jste: "jak se chová vakuum v silných polích, tedy že se v tomto prípade polarizuje, beru to s rezervou, protože mi k tomu chybí ani ne jména, jako pádná fakta". Pádným experimentálním faktem potvrzujícím polarizaci vakua v okolí el. nábojů je právě ten posuvný proud. Takže Vám není pomoci. Dík za ‚věcnou‘ diskusi.

1. Pane, já k premýšlení optiku nepoužívám. Reagujete na první interpretaci, co Vás napadne. Vy jste dal do souvisu s polarizací vakua QED a já reagoval na toto. Váš výklad pro polarizaci jsem zatím doufám popredu nemusel akceptovat.
2.3. Že já o systému včasného varování nic nevím. Já Vás taky nenutím, o čem máte diskutovat. Je to muj otevrene podaný sumární názor, který nehodlám dále rozvádet.
4.Nevím o tom, že by posuvný proud jevil nejakou nelinearitu, a choval se v silných polích jinak, než ve slabých. Pro slabé pole by mela stačit polarizace povrchové vrstvy elektrod.

Nevím, proč Vám stále unikají nepríslušné poznámky, jako Vam není pomoci, ironické podekování apod. Kolikrát je skoro škoda zahodit hezkou nahrávku, ale tím se prece živí asi spíš politikové.

[sokrateus]

Je čas zmínit se o užitečných aplikacích kvartonového modelu vakua. Jednou z nich je vysvětlení vlnových vlastností elementárních částic.
Jev který doslova otřásl klasickou fyzikou a položil základy kvantové mechaniky se nazývá dualita elem. částic. Klasickými fyziky obecně přijímaný názor na stukturu elem. částic jako mikrotělísek nepatrných až nulových rozměrů dostal první trhlinu v podobě jevu, který do té doby provázel pouze elektromagnetické vlny; v některých situacích se elem. částice chovají „nesmyslně“ jako makroskopické vlny. V.I. Rydnik si k tomu postěžoval: Elektron by bylo možno považovat za bodovou částici, kdyby nebyl neoddělitelně spojen s vlnou. Její vinou se jakoby rozmazávají polohy elektronu, který se může nacházet na libovolném místě své vlny. Tou neoddělitelnou vlnou myslel Rydnik de Broglieho hypotetickou, matematickou hmotovou vlnu dosud neznámých vlastností, která údajně doprovází každou částici, s níž je tato vlna neznámým fyzikálním způsobem spojena. Nikdo neví, ani Rydnik, jak tato vlna vzniká, přesto mnozí netuší jak blízko byl de Broglie se svou ideou k realitě chování elem. částic; až na tu nešťastnou „rozmazanost“ polohy. (Solvajskou konferenců hlavounů fyziky v roce 1924 byla de Broglieho myšlenka odmítnuta).
Snad nejznámějším projevem vlnových vlastností je interference elem. částic na dvojštěrbině. Feynman ji nazval ‚srdcem kvantové mechaniky‘. A věděl proč! Na kauzální interpretaci tohoto fyzikálního jevu ztroskotala klasická i relativistická fyzika a nakonec v jistém smyslu i kvantová mechanika. Jev je založen na předpokladu, že koherentní svazek elmag. vlnění prochází oběma štěrbinami, které se tím stávají, podle Fresnelových představ, novými koherentními zdroji procházejícího elmag. vlnění. Koherentní vlny od dvou blízkých zdrojů za štěrbinami spolu interferují a vytvářejí na stínítku (displeji) pruhy maximálního osvětlení proložené pruhy minimálního osvětleni. Fresnelova fyzika tohle spolehlivě předpovídá a vysvětluje. Zcela jiná situace nastane jsou-li místo elmag. vln vyslány na dvojštěrbinu elem. částice. Klasická i všechny pozdější fyzikální teorie popisují elem. částice jako téměř bodové útvary s rozměry mnohonásobně menšími (řádově tisíciny pikometru – nukleony a až statisíciny pikometru - leptony) než je vzdálenost použitých dvou štěrbin..
K velkému překvapení všech fyziků, při průchodu elem. částic (elektronů) ‚dvojštěrbinou‘ (ve skutečnosti odrazem na krystalické kovové mřížce Cu, protože vhodné štěrbiny nešlo mechanicky realizovat ) na displeji došlo ke stejnému ohybovému obrazci po dopadu elektronů jako při průchodu světelných vln. QED tento „paradox“ „vyřešila“ svou matematickou vlnovou funkcí a pravděpodobnostmi. Tahle metoda sice s různou pravděpodobností rozprostírá elem. částici „po celém vesmíru“, ale základní problém průchodu elem. částice buď oběma nebo jednou štěrbinou kauzálně neřeší!!! R. Feynman dokonce beznadějně fantazíruje o mnohých cestách elektronu k oběma štěrbinám, kdy prochází všemi možnými dráhami, dokonce i souhvězdím Andromedy, aby potom „nějak“ prošel oběma štěrbinami. Problém přece nespočívá v exotických drahách elektronů před průchodem štěrbinami, ale v principu jak projít současně oběma! Jinak efekt interference nenastane! To je pro současnou fyziku kauzálně neřešitelný problém.Feynmanova fantasmagorie všech možných drah přece současnost průchodu elektronu oběma otvory vylučuje. Nebo se snad ten elektron může pohybovat všemi myslitelnými rychlostmi? Jak jinak může si jen tak z plezíru zaletět až k té chýrné Andromedě a stihnout v reálném čase současný průchod oběma štěrbinami? Největší antifyzikum QED je tzv. kolaps vlnové funkce. Pravděpodobnost sem, pravděpodobnost tam, když se „zatoulaná“ částice někde reálně objeví, tj. je lokalizována, jde vlnová funkce zcela nekauzálně do kytek. Kauzalita se zde dostává do oblasti mystiky.
Jak se „dívá“ na interferenci elem. částic na dvojštěrbině kvartonová fyzika? Úvodem je třeba říci, že primární příčinou tohoto jevu je skutečnost, že vakanty (submikroskopická agens) elem. částic jsou při jejich pohybu kvartonovou trojrozměrnou mříží „světa“ doslova „vlečeny“ a usměrňovány svými asymetrickými makroobjemovými hmotovými poli. (viz princip pohybu v oddílu Pohyb elem. částice vůči struktuře světové kvartonové „mříže“). Proto je úplně normální, že sám vakant sice projde jednou z obou štěrbin, ale jeho makroprostorové hmotové pole, stejně jako ty elmag. vlny, projde současně oběma štěrbinami za předpokladu, že jsou dostatečně blízko od sebe. (I když rozměrově o 8 řádů převyšují rozměry vakantu. Samo hmotové pole částice prochází oběma štěrbinami naprosto stejně jako elektromagnetická vlna se všemi toho důsledky a proto také za štěrbinami spolu jako dva koherentní zdroje interferuje. Za štěrbinami se interferencí koherentních hmotových vln od obou štěrbin vytvoří „vodivé“ kanály s excitačními maximy mezi minimy. Vakantu prošlém jednou ze štěrbin se „ujme“ nejbližší transportní „kanál“ s maximální excitací, který pak vede vakant elektronu k displeji ve směru té největší asymetrie. O nahodilosti volby vodivého „kanálu“ a tím o poloze částice na displeji rozhoduje poloha vakantu vůči rozměru štěrbiny při jejím průchodu. Z popisu je zřejmé, že se nejená o skupinovou interferenci svazku elem. částic. Jev se objevuje při každém individuálním průchodu jednotlivé částice a jejího hm. pole dvojštěrbinou. K racionální interpretaci není třeba žádné vlnové funkce s jejím kolapsem, žádné rozprostření téměř bodového elektronu po celém vesmíru! Ovšem skutečností je, že hmotové pole toho elektronu se teoreticky rozprostírá po celém vesmíru; ovšem technicky reálný rozměr elektronu nepřesahuje tisícinásobek rozměru jeho vakantu, kdy jeho úroveň excitace klesne na 1 milióntinu hodnoty excitace 1. excit. slupky. Vlnová frekvence přiřazená asymetrickému hm. poli je dána strmostí té asymetrie
Podotýkám pod čarou____________________________________________________
V poslední dekádě minulého století se vědcové mocně snažili přistihnout elektron (nebo foton) při jeho průchodu jednou ze štěrbin. Vymýšlelo se hodně a bylo kolem toho mnoho povyku: elektron prý se jinak chová je-li pozorován, jinak když nikdo „nečumí“. Elem. částicím tak byly přisouzeny psychologické vlastnosti primadón. Dalo by se to nazvat: polidšťování elem. částic. Někteří vědcové se začali více zajímat o psychiku částic, než o fyziku. Kdyby trochu uvažovali logicky, tak by nepřehlédli, že nezbytnou podmínkou vzniku každé interference je koherence hmotových vln od obou štěrbin. Jakákoliv sebemenší snaha o fyzikální identifikaci průchodu vakantu některou štěrbinou je spojena s interakcí přístroje s hmotovými vlnami za dvoštěrbinou a vede logicky k narušení právě té koherence a tím ke zrušení interference. Zatím jim to nedošlo.

[sokrateus]

Včera jsem tady uveřejnil další díl mého povídání o jaru kvartonové fyziky. Teď bych k tomu dodal ještě pár vět. Během 20. let minulého století se ocitla fyzika na rozcestí: nevěděla si rady s interferencí elementárních částic a jejich dualitou. Po mnoha „porodních bolestech“ přišla na svět, jako nechtěné dítě kvantová elektrodynamika a její virtuality. Teď, po 80- ti létech napíše věhlasný L. Smolin: „… problém základů kvantové mechaniky, můžeme pokládat za druhý velký problém současné fyziky“ ,je třeba „ vyřešit otázky kvantové teorie buď nalezením jasné interpretace teorie současné, nebo nalezením teorie nové“. Ano, Smolin cítí, že QED zavedla fyziku na slepou kolej. Promítněme si co by bylo kdyby… Kdyby Einstein nebazíroval na téměř bezrozměrnosti elem. částic (ano, i takový byl Einsteinův požadavek), mohl se prosadit markýz de Broglie se svou vizí vlna-pilot a Dirac mohl dokončit svoji představu oceánu částic se záporným a kladným nábojem i hmotností. A odtud už bylo blízko k oceánu neutrálních částic, (např. kvartonů), který vyplňuje celý vesmírný prostor a uvědomit si, že takový prostor může obsahovat i nějaké nepravidelnosti, tj. poruchy své struktury a tyto poruchy (vakanty) identifikovat s portfoliem známých elementárních částic. Stačilo tedy jen trochu zpřesnit klasickou fyziku a doplnit nové poznatky o pohybu částic a o principu pohybu vůbec. Bohužel, vývoj někdy určují autority i když se mýlí. Ale letitá zkušenost říká: všechno špatné je k něčemu dobré. Tak uvidíme: ‚procitne dřevorubec‘ a nezaspí Jaro kvartonové fyziky?

[sokrateus]

Kolaps hvězdy podle kvartonového modelu
Přijde-li řeč na poslední stadia ‚života‘ hvězd, často se zdůrazňuje jak se komponenty hvězdy, tj. atomy, „zubynehty“ brání a vzdorují gravitaci, která však bohužel, nad nim nakonec vyhrává. Prostě marný boj atomů s gravitací nakonec končí jejich porážkou a kolapsem hvězdy. Není vám divné proč se ty atomy tak brání gravitační vazbě, když víme, že „snahou“ všech materiálních objektů je vytvořit spolu nějakou formu fyzikální vazby, při níž se „zbaví“ aspoň části své vnější hmotnosti. Že by ztratily tenhleten ve vesmíru univerzální pud k vytváření fyzikální vazby? To jako kdyby nějaké společenství živých organismů ztratilo pud „zachování rodu“, tedy toho společenství. Jak to tedy je s těmi atomy? Víme o nich, že se tak rády spojují v molekuly, buď svého druhu a nebo i mezidruhově. Jiné dokonce vytvářejí pevné a tuhé krystalické mřížky. A najednou prý vzdorují gravitační vazbě. Jestli von nám někdo nekecá? Samo, že, kecá. V gravipoli všechno co není podepřené ochotně padá dolů; tedy ke středu zeměkoule. Co brání atomům v tomhle přirozeném pohybu ve hvězdě?
Všechno je jinak: I atomy masivní hvězdy by velice rády putovaly až do středu hvězdy, kde je čeká „nirvána“ vnější bezhmotnosti, nebo aspoň malohmotnosti. Co jim v tom brání? Taková maličkost: jejich vlastní už ‚odhozené‘ hmotné ‚svršky‘, fotony a také zbloudilé atomy.To je tak: v provopočátku, když se z obrovského mračna plynu a prachu někde uvnitř vytvořilo gravitační zhuštění jako základ budoucí hvězdy, všechny tyhle složky na periferii mračna zrychleně putovaly k tomu zhuštění. Ještě je třeba zdůraznit, že ty téměř volné částečky hmoty napočátku měly svoji, vazbou nezmenšenou, tedy největší možnou, klidovou hmotnost. Když vypukl ten ‚run na banku‘ do středu zhuštění, především z těch vzdálenějších oblastí mračna povrch toho mračnového útvaru se rychle zmenšoval a mezi částečkama začínalo být husto, takže se začaly spolu i srážet. Což se běžně stává, jenže ty srážkou postižené částečky měnily směr svého pohybu a pletly se do cesty těm ostatním dlícím dosud v radiálním pohybu a zastavovaly je. Přitom, jak jim dovolují zákony gravipole, v gravitačně hustším prostředí tj. s větší gravitační vazbou se „radostně“ zbavovaly ekvivalentní části své klidové hmotnosti, většinou ve formě fotonů a fononů. Tyhle fotony ovšem narážely do jiných hmotných částeček a původně spořádaný radiální pohyb všech se změnil v chaotický, všesměrový pohyb a objem hvězdy se tím ustálil na rovnovážném stavu mezi dostřednou gravitační „silou“ a všesměrovým termodynamickým tlakem fotonů a fononů a jimi „vydrážděných“ atomů. Objem hvězdy se od té chvíle zmenšoval už jen pozvolna, tak jak z něj postupně unikaly ven ty ‚protivné’ , jako 'z řetězu utržené', termodynamické fotony.
Takže s kolapsem hvězdy je to asi takhle: Všechny její součástky, především atomy, velice „touží“ dostat se co nejblíže ke středu hvězdy, kde si mohou pořádně odlehčit. Tvrdit, že se bránějí silám gravitace je tedy ptákovina. Čím by se také asi tak mohly bránit? Ale jak už to tak bývá, když se něco moc chce tak je z toho chaos a všechny ty součástky hvězdy řítící se do centra doslova „zakopávají a ‚havarují‘ o ‚odhozené‘ svršky těch, kteří už byly v tom chaosu zastaveny a už si své nadklidovky „odfrkly“. Tedy totálnímu kolapsu hvězdy brání samo gravitační pole, tím, že umožňuje atomům při jejich zastavení zbavit se gravitační vazbou příslušné části jejich klidové hmotnosti. To je fígl co?
Jenže: tenhle princip odhazování hmotnosti v gravipoli má své omezení. Atomy nemohou odhodit více hmotnosti než kolik jí sami původně měly. Existuje tedy hranice objemu hvězdy kdy celková vazebná energie/hmotnost gravitační vazby dosáhne hodnoty veškeré klidové hmotnosti původně téměř volných částic v mračnu. Pro kulový tvar je touto hranicí minimálního možného poloměru R(min) = Rg/2 (resp: 3/5Rg ). Další „cesta“ do středu nemá fyzikální smysl, není už co ‚odhodit‘, "nirvány" bylo dosaženo! Pro neznalé jen připomenu, že Rg je poloměr tzv. Schwarzschildova gravitačního horizontu pro černou díru. Resumé: žádný sebevětší vesmírný objekt se sám od sebe nezhroutí pod Rg/2 (resp. 3Rg/5) a žádná bezrozměrná singularita s nekonečnou hustotou hmoty tak nevznikne. Učené úvahy o tom jak se asi chová hmota maxihvězdy v singularitě s nulovým objemem jsou pohádky pro zlobivé děti.
I toto je důsledek hypotézy kvartonového vesmíru. V objemu pod R(min) se totiž koncentrovaným hmotným působením všech vakantů hvězdy rozloží všechny prostorové kvartony v tomto objemu (rozbití kvartonové struktury vakua) a protoelementy vakantů i z kvartonů jsou spolu takříkajíc ‚nadohmat‘, takže tam panuje něco co lze nazvat ultrasuprahustou materiální ‚polívkou‘ z protelementů. Tam už majoritně určuje chování "volných" protoelementů samo subkvartonové prostředí nižšího strukturního patra vesmíru a to už je mimo moji představivost.
Ať sním svůj klobouk jestli tomu tak není!

[sokrateus]

Kauza cefeidy.
Zavilí relativisti rádi zdůrazňují, že nikdo, kdo se pohybuje setrvačně nemůže sám zjistit tento svůj pohyb. Protože podle 2. pilíře STR jsou přírodní zákony ve všech vůči sobě se relativně pohybujících SS stejné(Václav Votruba, základy spec. teorie relativity str. 116). Einstein ve své knize Fyzika jako dobrodružství poznání na str.149, přímo říká: Pohybují-li se dvě SS relativně k sobě rovnoměrně, pak nemá smysl říci: “Jedna SS je v klidu a druhá se pohybuje“. Čili, já si např. mohu myslet, že já stojím a vůči mě se pohybuje celý svět, se všemi důsledky toho a celý svět si totéž může myslet o sobě a mě. Oba prý máme pravdu. Vzájemný setrvačný pohyb je prý relativní, tím pádem prý nikdy nikdo nemůže kauzálně zjistit kdo se reálně pohybuje; Jestli vesmír vůči člověku, nebo člověk, (nebo cokoliv hmotného) vůči vesmíru.A já pravím: Může!
Sestavil jsem zatím myšlenkový experiment nazvaný: cefeidy. Leckdo jistě zná tyhle měrné „svíčky vesmíru“, které mění svoji svítivost s dost přesnou frekvencí řádově dnů. Každá cefeida má svoji charakteristickou periodu změn svítivosti a charakteristický spektrální obor záření. Je to něco jako její občanský průkaz. A právě této periodicity cefeid lze použít k poznání vlastního, byť setrvačného pohybu vesmírem. Představte si toto: astronauti se vydají rychlostí 0,96c (Lorentzův faktor, Lf = 5) na cestu vesmírem. Poletí setrvačným pohybem někam ke hvězdě Alfa trasou, která je přesně kolmá na směr k Velkému Magellanovu mraku (LMC), kde se nachází několik cefeid se známou periodicitou a charakteristikou změn jasnosti. Ti astronauti nejsou nějaká ořezávátka, znají tyhle cefeidy i jejich periodicity a poctivě během letu sčítají u všech těhle cefeid počet zaznamenaných period. Když uletí vzdálenost ke hvězdě Alfa, která se nachází od Země asi 4,9 l.y. zjistí, že jejich vlastní palubní hodiny ukazují jen 1 rok od startu. Ze záznamů o peroidicitě cefeid však zjistí, že počet těchto změn svítivosti u každé cefeidy zaznamenaných během letu odpovídá součtům za 5 let, nikoliv jen 1 rok. Takže mají tohle dilema: buď se v průběhu jejich letu změnila doba periody všech sledovaných cefeid na 1/ 5 hodnoty známou z pozemského sledování a nebo se jim výrazně, na 1/5, zpomalil jejich vnitřní čas lodi (lodních hodin). A protože jak jsem napsal to nejsou žádná ořezávátka, která se dají opít kecama STR, o kontrakci okolního prostoru, jednoznačně došli k závěru, že se s vesmírem asi nestalo nic hrozného v podobě strašlivé kontrakce kvůli jejich pohybu, jen jim se, v důsledku jejich reálného pohybu zpomalil jejich lodní čas, tj. vnitřní rektivita všech elem. částic z nichž se loď skládá. Nic, víc! Místo pozemských (i galaktických) 5 roků jim jejich hodiny natočily jen 1 rok a lodníci biologicky zestárli rovněž o jeden rok. Jeden obzvlášť bystrý ‚lodník‘ vyslovil názor, že je to možná tím, že jejich loď i oni samotní získali při urychlování na v= 0,96c 5 krát větší hmotnost než je jejich pozemská, klidová. A tak nenásilně přišli na to co já tvrdím už drahně let: že s růstem nadklidové hmotnosti objektů klesá nepřímoúměrně tomu jejich vnitřní reaktivita, neboli jejich vnitřní čas. A aby tuhle cennou zkušenost předali i pozemšťanům (protože kdoví kdy a zdali vůbec se na Zemi vrátí), vyslali zpět na Zem spolu s fotografií hvězdy Alfa i údaje o počtech zaznamenaných period cefeid v LMC, od svého startu až po setkání s Alfou a k tomu i lokální čas lodi při průletu kolem hvězdy Alfa. Na zeměkouli „dorazily“ tyhle údaje po necelých10-ti letech, (přesně 9,9 roků) od startu vesmírné lodi. Pozemšťany počet period cefeid nikterak nepřekvapil, neboť vědí, že hvězda Alfa je vzdálená 4,9 světelných let a proto let lodi k ní trval 5 pozemských let. Počet zaznamenaných period světelnosti cefeid tomu odpovídá. Jediné co tomu neodpovídá je čas lodních hodin zaznamenaný při míjení hvězdy Alfa. Protože i mezi pozemšťany se našlo pár chytrých, relativisty nezblblých, lidí napadlo je totéž co toho bystrého lodníka: díky pětinásobné, nadklidové hmotnosti lodi se jim na pětinu zpomalil jejich vnitřní čas. Pozemský i galaktický čas však plynul, navzdory STR, po celou dobu cesty astronautů rovnoměrně a poklidně 5 krát rychleji než čas lodi. Poučení z kauzy cefeidy je toto: Pohyb hm. objektu vůči kvartonovému poli (trojrozměrné mříži) je verifikovatelný.
Věřím, že bude jednou možné zjistit tento absolutní pohyb i v samotném pohybujícím se objektu jako asymetrii jeho hmotového pole. Například bude možné naměřit vhodným experimentem asymetrii hm. pole (gravipole) zeměkoule ve směru jejího pohybu. Přibližný výpočet asymetrie gravipole pro planetární pohyb zeměkoule (29,77km/sec) činí asi 1nano normálového g. Ve směru pohybu Země jsou tedy atomy o 1 nano své normálové hodnoty hmotnější a tím pádem mají i „pomalejší“ vnitřní reaktivitu. Proto by přesné, např. cesiové hodiny, měly jít na straně zeměkoule ve směru jejího orbitálního pohybu „pomaleji“ než na její opačné straně. Jednou bude sestaven experiment, který tuhle predikci prokáže.

[sokrateus]

Podotknutí
Pěkný je jiný myšlenkový experiment se setkáním kosmické lodi u planety X: Loď na své pouti vesmírem těsně míjí planetu X právě, když k oběma těmto tělesům dospěje světelná vlna z exploze supernovy SN 1987 A, ve Velkém mračnu Magelanově. Předpokládejme, že planeta X a naše Země se nacházejí ve stejné vzdálenosti od této supernovy, takže ona supernova se nachází ve vzdálenosti asi 230.000 l.y. ve směru kolmém na trasu té naší kosmické lodi. Sledovaný výbuch supernovy se tedy odehrál v LMC dávno, asi před 230.000 lety. Loď starovala od Země v únoru 1982. Obě planety již mají dávno spolu synchronizovaný kalendář, t.zn, že v době startu lodi i kalendář na planetě X udával únor 1982. Vzdálenost planety X od Země je 4,9 l.y. Loď se pohybuje rychlostí 5 Lf. Za 5 roků pozemských letu loď dosáhla místa kde se nachází planeta X právě v době (10.2.1987), když Zemi i planetu X (tedy i loď u planety X) zasáhla světelná vlna supernovy. Ovšem podle tézí STR o reciprocitě relativistických efektů by měl v okamžiku míjení planety X kalendář Země ukazovat teprve červenec 1982, (tj asi 78 dní pozemských po startu lodi). Ve skutečnosti při záblesku supernovy prokazatelně ukazoval kalendář Země 10. únor 1987. To je reálná historická událost.