Honzovi je šestnáct let a trápí ho zánět pravého středního ucha.
Jak jsem psala, problémy s ušima vždy nasvědčují, že dotyčný neoprávněně nechce něco slyšet.
V Honzově případě se jedná o to, že nechce slyšet kritiku ve škole, že se doma neučí a nedělá si úkoly a že jestli to takto půjde dál, tak že ho ze školy vyloučí.
Honza byl z domova rozmazlený. Doma pořádně nemusel nic dělat a na základní škole se také moc nemusel učit. Jeho maminka byla totiž na základní škole, kam Honza chodil, ředitelkou a Honzovy průšvihy vždy nějak ze své pozice "vyžehlila". Honza se tak naučil ve škole dosahovat poměrně dobrých výsledků zadarmo a měl pocit, že takto to bude v životě fungovat pořád.
Jenomže s přestupem na střední školu maminčina ochranná ruka přestala fungovat a tak Honza již ve škole nedostával žádné dobré známky bez zásluhy a také už mu nic neprocházelo jako dřív, což se ostatně projevilo na hrozícím vyloučení Honzy ze školy.
Honza napomínání od profesorů nechtěl slyšet, protože měl pocit, že jsou na něj zlí. Vždyť na základce se učil (spíš neučil) úplně stejně a tam jim to stačilo, tak co tady pořád prudí. A tak Honza místo u sebe hledal chybu u profesorů a odmítal to jejich spílání slyšet, protože si na něj určitě zasedli a za něco se mu mstí.
Maminka Honzy si díky této situaci ve střední škole uvědomila, jak nechtěně svému synovi tím, že za něj průšvihy "žehlila", ublížila, protože díky tomu se z něho stal povaleč, který není zvyklý se zodpovědně učit, ani pořádně něco dělat. Šla tedy za Honzou, aby mu o své chybě řekla a zároveň mu domluvila, že své chování má změnit.
Honza jí však odmítal poslouchat a říkal jí, ať mu dá laskavě pokoj, že na ty její rozumy není zvědavý. Že už je skoro dospělý a že si bude dělat věci podle sebe a ať do toho nestrká nos. A tak jí nezbývá nic jiného, než počkat, až se Honza v životě spálí a pochopí, že bez práce nejsou koláče a že se nemá bránit oprávněné kritice.
Maminka Honzy si své chyby ve výchově odnáší (platí za ně) tím, že bude muset čekat, až se její nevděčný syn vzpamatuje. A mezitím bude muset přihlížet tomu, jakými bolestivými životními lekcemi její syn bude procházet.
Měla dříve odhalit jeho nevděčnost a naučit ho vděčnosti sama. Nyní to bude muset udělat život sám.
Nevděčný Honza si tímto svým nevděčným chováním (místo toho, aby byl vděčný za rady, které od druhých dostává, tak je odmítá a otravují ho) říká o životní lekce v duchu: "Komu není rady, tomu není pomoci". Tudíž si bude muset projít bolestí (buď psychickou, nebo fyzickou - přesně podle toho, co ho více osloví), která ho naučí vděčnosti - v té vděčnosti bude totiž mj. i vnímat rady, které mu pomohou nedělat chyby.
Proto se o ně dělím i s dalšími lidmi a těší mě, když se v příznacích někdo najde. Ještě více mě potěší, až někdo napíše, že nejen že se našel v příznacích, ale že mu to pomohlo i v nalezení psychické příčiny, na jejíž změně zapracoval a vyléčil se. Ale nedělám si iluze, že to bude brzy, nejsme zvyklí hledat za svými tělesnými potížemi svoje chybné myšlení. Zajímavé ale je, že na jiných lidech rozpoznáváme psychickou příčinu jejich nemoci dobře. Takže chyba bude nejspíš v tom, že na sebe koukáme jinak, než na jiné lidi a nepoužíváme stejný metr na ně i na sebe. Být k sobě upřímný je těžké, a připustit chybné myšlení u sebe je úplně nejtěžší 
. I já se často pokouším najít u sebe tu chybnou myšlenku, která mi způsobila třeba bolest nebo jiný problém, který přišel. Většinou dokážu najít oblast i kdy a kde vznikla ta chybná myšlenka, ale zanic nerozpoznám tu chybu v myšlení a tím pádem nevím, co mám měnit. Obzvlášť je to těžké, když je člověk přesvědčený, že je správné to, co dělá a jak myslí. Zkus použít i další pravavidla: "levé a pravé poloviny těla", "nakolik je nemoc vidět" a "kdy nemoc začala". Dojdeš k oblasti, kde máš chybu hledat - dále to záleží na Tobě, jak dalece dokážeš rozpoznat tu myšlenku, kterou máš změnit. 
.
.