Pramenitá voda

[poota]

Pramenitá voda.

Dosavadní poznatky a vědomosti současné vědy o pramenité vodě se dají bez uzardění označit za ubohé. Pokud má někdo chuť, může se přesvědčit, že podle nich by prakticky veškerá pramenící voda byla pouze vodou pod povrch prosáklou a jenom přefiltrovanou. Prameny se vysvětlují na principu spojených nádob, které jsou vytvářeny různým počtem různě skloněných nepropustných vrstev.

Chemické a fyzikální vlastnosti vody se mají zcela probádané a kromě konstatování, ostatně jen velice letmého, že má nejvyšší hustotu při +4^oC se už toho o mnoho víc nedozvíme. Ještě tak, že se považuje za univerzální rozpouštědlo.

Kdo se nehodlá smířit s tím, že voda je pouhé H₂O, které mrzne při 0^oC a vaří se za normálního tlaku při 100^oC, že pijeme pouze přefiltrované splašky a nevěří tomu, že z holé skály vysoko v horách teče voda jenom proto, že je spojena jakousi „podzemní trubkou“ s nějakým výše položeným místem na které prší, ten se může svěřit do mé péče a pokusit se se mnou najít správnější odpovědi u Viktora Schaubergera.

Jeho názory na vše, co s vodou souvisí, jsou od těch oficiálních diametrálně odlišné, ale přesto, nebo spíš právě proto, již na první pohled daleko správnější. Aby to však nebylo až zas tak jednoduché, Schauberger vysvětluje všechno sice důkladně, a většinou i několikrát, ale jeho vyjadřování je, mírně řečeno, poněkud svérázné a většinou dost obtížně pochopitelné. Čímž se snažím opatrně naznačit i možnost, že ladacos z toho, co napsal, se dá převelice snadno pochopit i úplně jinak, než to on myslel.

Čímž máme úvod za sebou a můžeme se dát do práce. Ještě upozorňuji, že budu střídat svoje domněnky a citáty Viktora Schaubergera, které odliším barevně a nad jejichž výkladem se můžeme libovolně dohadovat. Věřím tomu, že něco z toho budeme moci i prakticky využít a něco nám může být vodítkem při chápání různých souvislostí.

Život se odehrává ve třech sférách:
1.v uhlíkové sféře (zemská kůra)
2.v atmosféře
3.ve stratosféře

Spojení mezi těmito sférami zajišťuje voda. Na druhé straně tvoří skupenské stavy vody mosty pro výstavbu a přestavbu prvků, které se pohybují prostřednictvím vody a které pronikají ze stratosféry až do zemského nitra a naopak ze zemského nitra až do stratosféry.
Protichůdným jevem k čistě mechanickému koloběhu tělesné formy „vody“ je takzvaný koloběh energie. Protichůdným jevem ke stoupání uhlíkatých látek s vodou jako nosičem je klesání kyslíku. V průsečících těchto vzájemně protichůdně zaměřených proudění se uvolňuje energie.
Procesy energetické kompenzace nemohou dospět díky neustálému střídání doby dne a noci k žádnému rovnovážnému stavu, protože se neustále mění mikroklimatické poměry, čímž musí u jednotlivých surovin docházet k neustálým kvantitativním i kvalitativním posunům.
Následkem neustálého střídání a vzájemného působení je na jedné straně přestavba druhů vody, nacházejících se v jednotlivých zónách, na straně druhé nepřetržitá přestavba vegetačních forem, jimiž proudí voda, která se neustále pohybuje díky hře mocných vnitřních sil.
Vyrovnání vnitřních sil nyní brání působení hmotnosti vody. Změnou velikosti silových komponentů musí docházet k neustálému stoupání a klesání vodních částeček, k takzvanému pulzování vody.
Každé základy a každá stavba se uskutečňují z těch nejmenších počátků. Další vývoj se může v prvních stádiích odehrávat pouze správně nasměrovaným a řádně probíhajícím koloběhem v nitru Země. Každá vyšší vegetační forma zákonitě staví na své předchozí nižší vegetační formě. Nosičem látky a zprostředkovatelem životních pochodů v takzvané kořenové zóně je spodní voda. Tato voda získává impuls pohybu prostřednictvím teplotního spádu, který opět vzniká následkem vnitřních procesů látkové výměny rozhodujících základních prvků a skupin.
Impulsem k pohybu vody je tedy produkt kompenzačních pochodů mezi protiklady , obsaženými ve vodě, které si samy nalézají odpovídající odpor. Odporem, který voda klade kompenzačním pochodům mezi uhlíkatými sloučeninami a kyslíkem, dochází k neustálému kolísání teploty, čímž opět vznikají impulsy k pohybu, dochází k pulsaci vody, jež na své pouti chvíli rozpouští soli, chvílemi je usazuje, chvíli přenáší, vytváří energie a neustále je proměňuje. Účelem a smyslem tohoto věčného procesu proměny je stavba a udržování různých vegetačních a tělesných forem, které pak představují mosty pro výstavbu a udržování energií.
Trvalé napěťové rozdíly mezi vnitřní a okolní teplotou nejsou ničím jiným než energetickými formami, uzavírajícími koloběh vody a současně rozdmýchávajícími nový běh.

Z citátu pro mě vyplývá, hodně zjednodušeně řečeno, že chemicky čistá voda je pouze jakýmsi nákupním košíkem, do kterého si v marketu přírody můžeme naložit všechno, co si domů potřebujeme přinést, a ve kterém zase z domu vynášíme odpad a láhve, které chceme vrátit. Atomy kyslíku jsou ty podélné špryncle a vodík jsou ty příčné – jejich spojením nám v košíku nákup drží. Rozebráním košíku na jednotlivé pruty, kyslík a vodík, získáme jenom ty holé špryncle, ze kterých všechno padá, a jejich zpětným složením nezískáme nic jiného, než prázdný nákupní košík.

Jako rozcvička to zatím stačí, ono je toho ještě požehnaně.

Zdravím - poota

[1220]

Schauberger napsal :


Život se odehrává ve třech sférách:
1.v uhlíkové sféře (zemská kůra)
2.v atmosféře
3.ve stratosféře

Spojení mezi těmito sférami zajišťuje voda. Na druhé straně tvoří skupenské stavy vody mosty pro výstavbu a přestavbu prvků, které se pohybují prostřednictvím vody a které pronikají ze stratosféry až do zemského nitra a naopak ze zemského nitra až do stratosféry.
Protichůdným jevem k čistě mechanickému koloběhu tělesné formy „vody“ je takzvaný koloběh energie. Protichůdným jevem ke stoupání uhlíkatých látek s vodou jako nosičem je klesání kyslíku. V průsečících těchto vzájemně protichůdně zaměřených proudění se uvolňuje energie.
Procesy energetické kompenzace nemohou dospět díky neustálému střídání doby dne a noci k žádnému rovnovážnému stavu, protože se neustále mění mikroklimatické poměry, čímž musí u jednotlivých surovin docházet k neustálým kvantitativním i kvalitativním posunům.
Následkem neustálého střídání a vzájemného působení je na jedné straně přestavba druhů vody, nacházejících se v jednotlivých zónách, na straně druhé nepřetržitá přestavba vegetačních forem, jimiž proudí voda, která se neustále pohybuje díky hře mocných vnitřních sil.
Vyrovnání vnitřních sil nyní brání působení hmotnosti vody. Změnou velikosti silových komponentů musí docházet k neustálému stoupání a klesání vodních částeček, k takzvanému pulzování vody.

Můj komentář:
Kyslík je skutečně těžší než uhlovodíky.
Stoupání uhlíkatých látech s vodou.
Asi myslí stoupání ulovodíků ve vlhkém vzdušném prostředí třeba metan , nebo merkaptany to by souhlasilo.
Nerovnovážné stavy - změny kvality a kvantity . Ano určitě reagují a to nejen proto, že by reagovaly jako prostá směs, ale i proto, že
na ně svítí Slunce , nebo měsíc, planetární vlivy , vlivy od Velkého okolí naší malé kuličky Země matičky.
Pulzování vody - může a spíš musí souviset s již jinde uváděnou postupovou vlnou energetického spektra, která vzniká otáčením Zeměkoule
která obíhá kolem stále zářícího Slunce. Střídání dne a noci -otáčení , roční období - životy rostlin -obíhání.
Tento názor je možné podepřít faktem, že na rovníku je nejsilněší vegetace na polech nulová vegetace.
Schauberger několika málo větami vyjádřil několik oběhů a systémů podrobně nanejvýš složitých.
V některých pasážích se shoduje se starými všechemisty, kteří tvrdili, že voda je vozítkem / vehikulem/ pro život Duší.
Duše jako napřed malé u bakterií přes rostliny , živočichy k člověku posléze tvoří prostorovou kouli, která se údajně musí naplnit vším možným, aby se mohla posléze vyčistit a stát se stavebním kamenem vyšších celků.
V této kosmické oblasti to bez vody nejde.
k.

[poota]

Kyslík je skutečně těžší než uhlovodíky. ..

Schauberger několika málo větami vyjádřil několik oběhů a systémů podrobně nanejvýš složitých.
V některých pasážích se shoduje se starými všechemisty, kteří tvrdili, že voda je vozítkem / vehikulem/ pro život Duší.
Duše jako napřed malé u bakterií přes rostliny , živočichy k člověku posléze tvoří prostorovou kouli, která se údajně musí naplnit vším možným, aby se mohla posléze vyčistit a stát se stavebním kamenem vyšších celků.
V této kosmické oblasti to bez vody nejde.

Také Schauberger rozlišuje pouze dvě kategorie protichůdných látek, a to kyslík a uhlíkové sloučeniny - což jistě nebude náhodou!
I dalším odstavcem jste se shodli:
… voda je nositelem života a původním zdrojem toho, co označujeme jako vědomí.
… my lidé necháváme to nejcennější uplynout a z celého velkého duchovna si uchováváme jenom splašky.

Zdravím - poota

[poota]

I když časem a postupně probereme nejspíš i všechno ostatní, teď bych se rád věnoval tomu, co je pro pramenitou vodu nejdůležitější – a to je právě to, co se děje mezi tím, kdy se voda vsákne do země a mezi tím, když někde třeba vysoko v horách, vytryskne pramen.
Zarážející jsou na tom především dvě věci, současnou vědou dokonale opomíjené. Jednou je markantní rozdíl v kvalitě vstupní a výstupní „suroviny“. Příroda tu funguje jako ta nejdokonalejší čistička, protože z vyloženě odpadní vody, znečištěné často až k neuvěření, dokáže jakýmsi tajemným procesem „vyrobit“ tu nejkvalitnější pitnou vodu. A tuhle metamorfózu dokáže provádět téměř kdekoli a tím, co má právě k dispozici, zřejmě pouze za splnění nějakých podmínek.
Tou druhou je elevace pramenité vody nad úroveň hladiny spodních i povrchových vod, která sice není pravidlem, ale je dostatečně přesvědčivě na mnoha místech prokázána. Existují také ostrovy, které přes minimální srážky mají trvalou svěží vegetaci a v horách prameny pitné vody, přestože kolem není nic než širé moře - ale vědě se to zdá být zcela v souladu s jejími teoriemi a není jí to vůbec nápadné.

Takže co na to Schauberger:

Další mezera v dnešních vědomostech se týká původu a vzniku vody. Kromě známých prosakujících pramenů, jejichž voda se v souladu se zákonem zemské přitažlivosti dostává na zemský povrch po vrstvách, nepropustných pro vodu, existují také prameny, v nichž se voda shromažďuje v podobě artézských studní v rozporu se všemi známými zákony (např. pramen ve Vysokém Prielu, jenž vyvěrá zhruba 100 metrů pod jeho vrcholem ve výšce
2 000 metrů a který má vodu po celý rok).
I když není účelem tohoto pojednání vysvětlovat vznik pramenů obecně a vznik posledně jmenovaného druhu pramene zvlášť, díky nesčetným pozorováním a měřením bych mohl alespoň letmo načrtnout několik myšlenek, přičemž bych rád výslovně zdůraznil, že tyto pokusy v žádném případě nelze pokládat za ukončené.
Voda, jež se dostává srážkami do nitra zemského povrchu, přijímá přirozeně teplotu zemských vrstev, v nichž se pohybuje. Konečně dosáhne vrstvy, která má 4^oC. Tato – v našem případě rozhodující – vrstva (nazvěme ji „vrstvou č.1“) přirozeně neleží v nějaké horizontální rovině, nýbrž přizpůsobuje se vnější konfiguraci zemského povrchu. Voda, která tvoří vrstvu č.1 a má teplotu 4^oC, má hustotu 1. Pod touto vrstvou č.1 a nad ní se nachází voda, jejíž hustota se vzdáleností od této vrstvy 1 postupně klesá. Vodní vrstva č.1 je tedy uzavřena jak shora, tak i zespod dvěma vrstvami o různé hustotě. Obě tyto vodní vrstvy se snaží zvětšit svůj objem, protože jejich teplota se odlišuje od 4^oC. Tato snaha má za následek zvyšování tlaku směrem k vrstvě č.1 s rostoucí vzdáleností od ní.
Voda, nacházející se ve vrstvě č.1, stéká po vyrovnání spádu po dně do větší hloubky vrstvy. Vodní vrstvy, uzavírající tuto vrstvu nejsou nikdy vystaveny takovému (pozn. míněno asi „stejnému“ jako vrstva č.1) tlaku.
Ta z vrstev, která je vystavena vyššímu tlaku, postupuje směrem k vrstvě č.1, přizpůsobí se její teplotě a pak se k ní připojí. Podle konfigurace zemského povrchu se pak chvílemi ta, chvílemi zase ona přilehlá vrstva ocitá pod vyšším tlakem a tím dochází k doplňování vrstvy č.1 střídavě shora i zespod.
Tak je možné, že voda vystoupí jako pramen do takové výše, že se tam dá její přítomnost jen stěží jednoznačně vysvětlit.
Horské prameny, jež se vyskytují ve velkých nadmořských výškách, mají vesměs teplotu blízkou 4^oC a z toho se dá usoudit, že pohyb pramenité vody se uskutečňuje ve vrstvě č.1.
Jistou roli zde může sehrávat i okolnost, že voda se již při 4^oC nedá stlačovat, takže aby ustoupila sílícímu tlaku, musí se dostávat k zemskému povrchu – nebo se musí svou teplotou přizpůsobit tlaku. K tomu poslednímu případu dojde tehdy, když voda ve vrstvě č.1 narazí na nepřekonatelnou překážku. Pak se přizpůsobí sousedním vrstvám a jakýmsi zvláštním druhem koloběhu se cestou přizpůsobování dostane opět do vrstvy č.1.

I když osobně nesdílím jeho přesvědčení o tom, že je vrstva č.1 sevřena mezi chladnější a teplejší vrstvy, a naopak se domnívám, že je vždycky nejníž, i tak je to více než pozoru hodné a výborný námět k zamyšlení.

Zdravím - poota

[Slavek Krepelka]

Pramenitá voda.

Zdravím - poota

Nazdar Pooto.

Při vší úctě k Schaubergrově práci bych byl poněkud opatrný s jeho vývody, které vychází z poněkud omezeného hlediska danného jednak jeho vlastních znalostí, jednak ze znalostí jinných jak jim porozuměl a jednak z jeho pozorování a výzkumů. Je to hrozný guláš.

Co se týče pramenité vody, Schauberger ignoruje skutečnost, že spousta vody a to i pramenité nepochází z povrchu a atmosféry, ale je neustále produkována v útrobách Země. Pokud si dá někdo trochu práci zjistí, že jednou z hlavních složek vulkanických plynů je právě voda. Jaké to prameny když to hučí. Dále se dá zjistit, že spousta gejzírů a horkých pramenů nemá šanci recirkulovat povrchovou vodu diky své geomorfologii a dále, že horké geotermální prameny existují i řekněme v Atlantickém valu, a atˇ mi nikdo nepovídá, že ta voda tam jde nějakou podzemní přírodní trubkou z Mt. Blanku atd. Dále je si potřeba uvědomit, že Země neustále ztrácí svou atmosféru a s ni i vodu a kdyby to Matička Země nedoplnovala, jsme už dávno bez piva.

Další problém vzniká s existencí nejakých vrstev v zemské kůře, které by měly teplotu 4C. To se moc nekoná kromě polárních oblastí. Alespon v mírném až tropickém podnebí jde teplota od povrchu směrem do hlubin jenom nahoru, i když to neplatí úplně kompletně. Zde je dobré si všimnout, že toto jaksi pravidlo platí pro solidní Zemi, nikoliv pro oceány, kde teplota jde víceméně dolů. Jenže tady jsme zase u vlivů polárních mořských proudů a tepelné anomálie vody kombinovaných s obsahem solí v mořské vodě atd.

Pumpování vody do horských pramenů nějakými přirozenými "trubkami" skrz tektonicky narušené skalní masivy 2000m nad moře a i daleko výše, by vyžadovalo poněkud zajímavou mechaniku aktivitu mezi nějakými tepelnými vrstvami v zemské kůře a hlavně pak velice zajímavý princip, který by průběžně překonával hydrostatický tlak sloupce vody vysokohorského pramene, aby se voda nevyvalila hoře abych tak řekl bokem, jestli ne chodidlem tektonickými poruchami. Vše je jestě néjak jinak.

Ty 4C bych spíše hledal v těch částech Schaubergerových prací, kde se zabývá vlivy pohybu vody na její teplotu, než v jeho spekulaci o tepelném vrstvení v zemské kůře. No, a s tím převýšením by se asi člověk musel spíše podívat do schopnosti rostlin, hlavně pak těch hooodně vysokých, za jakých okolností k tomu dochází a za jakých to přestává. Pak je už jen krůček k úvaze, že ta Matička Země je také živočich, na kterém jenom parazitujeme, jak se věci dneska mají, místo abychom s ní žili v symbioze. No, a odsud už je zase jenom krůček k úvaze, že ti citlivější mezi námi jsou schopni z tohoto živočicha i tahat rozumy a možná i naopak a také ho použýívat jako jakéhosi tlumočníka když si chce na dálku popovídat moja s mojím.

Ale to jsem se zapoměl. Takže zpět k tomu převýšení, snad se podívat na problém z obou stran, jednak Reichovy orgonomie a jednak Schaubergerovy "vodonomie", dát si to tak nějak dohromady a koumat a koumat. Je škoda, že si asi nikdy nikdo nedal práci dlouhodobě měřit průtoky takovým vysokým pramenem v závislosti na denní a noční době, lunárních a solárních cyklech, lokální venkovní teplotě a v neposlední řadě oblačnosti, rosného bodu a počasí vůbec. To by se to hned líp spekulovalo, mít taková data a pěkně zpracovaná.

Ahoj, Slávek.

[poota]

... Je to hrozný guláš. ..
... Vše je jestě néjak jinak. ..
.. s tím převýšením by se asi člověk musel spíše podívat do schopnosti rostlin, hlavně pak těch hooodně vysokých, za jakých okolností k tomu dochází a za jakých to přestává. Pak je už jen krůček k úvaze, že ta Matička Země je také živočich, na kterém jenom parazitujeme, ...
..To by se to hned líp spekulovalo, mít taková data a pěkně zpracovaná.

Je to marné, Slávku, Ty prostě souhlasíš se mnou i se Schaubergerem - prostě z duše nám hovoříš.
A určitě se nám bude mnohem líp špekulovat, až si ta data sami vlastní pílí aspoň trochu "zpracujeme" do nějaké použitelné podoby. Jenom to asi nepůjde ani snadno, ani rychle.
Zdravím - poota

[Slavek Krepelka]

Je to marné, Slávku, Ty prostě souhlasíš se mnou i se Schaubergerem - prostě z duše nám hovoříš.
A určitě se nám bude mnohem líp špekulovat, až si ta data sami vlastní pílí aspoň trochu "zpracujeme" do nějaké použitelné podoby. Jenom to asi nepůjde ani snadno, ani rychle.
Zdravím - poota

Nazdař Pooto,

Souhlasím ale jenom tak nějak. Tak nějak mne napadá, co by asi tak udělal mrakonič připojený do studny nikoliv drátem, ale nevodivou trubkou, nejlépe keramickou, aby si držela vlhkost. Tím míním, co by se asi tak asi dělo s hladinou vody v té trubce během dne a noci a bouřek atd. Vše pěkně v chládku a bez světla, krome toho mrakoniče. Projektů jak škaredejch psů na jarmarku.

Ahoj, Slávek.

[1220]

Moc mně toho nenapadá, ale jakási analogie přece :
Udělal jsem totiž kdysi několik spagirických pokusů před pár lety.
Spagyrie spadá pod celostní medicinu, a vyznačuje se tím , že kromě destilace esencí se po destilaci musí provést spálení zbytků rostlin, spojení s destilačním zbytkem a potom vznikne velmi zajímavá situace : Destilační zbytek se velmi zmenší, neboť se to přehnalo do destilátu i za nízké téměř pokojové teploty.Zbytek potom je pranepatrný, a likvor vysoce kvalitní.Staré přímo alchymické spisy v této souvislosti ukazují magnet, směřující nahoru k nebi.
Vidím v tom snahu rostliny spojit se i po živlové změně, a tak : co když se voda podobným způsobem snaží scelit ?
Ta co byla nahoře chce být nahoře.
Vím, že to zní naprosto idiotsky
Možná tomu obsah nějaké látky nahoře bytelně napomůže.Napadají mně planetární kovy- neboť celé planety obsahující je jsou vůči moři nahoře.
Taková nezjevná cesta, pokusy na toto téma s rostlinami a vzlínání při různých fázích planet dělal Houštka, mohu pro Peťu zapůjčiti, pokud zaujalo.
K.

[1220]

Podle starých herbářů není dosud ztraceno přiřazení rostlin k planetám, podle rozecruciánů je to stále platné a nezbytné kvůli stěhování životů. Takže nějaké tóny plus nějaký kov plus nějaký rostlinný život a musí jít voda nahoru.
Tóny a kovy kvůli patřičné planetě, která je původní matkou pro rostlinu.

A zase podsouvám mísu tibetskou , kvůli tomu, že má být zkována z přesné směsi neslitelných planetárních kovů.
Že má každá planeta svojí vibraci ríkal již Pythagoras, zkoumal vše na svém monochrdu
Zde je povinná četba k tématu :
http://web.dkm.cz/tradicni_karate/books ... hudby.html
Takže bychom to měli po kupě .
K.

[poota]

..Souhlasím ale jenom tak nějak. Tak nějak mne napadá, co by asi tak udělal mrakonič připojený do studny nikoliv drátem, ale nevodivou trubkou, nejlépe keramickou, aby si držela vlhkost. ..

No, právě že "tak nějak"! A v tom to je.
A k té "nejlépe keramické trubce" - ešlivá voni by se na ni nedaly vozkusit ty geopolyméry, co sem na ně uďál vedle vlákno ?
Hlavně se neuštvat: moc psů - zajícova smrt.

Zdravím - poota

[poota]

..Udělal jsem totiž kdysi několik spagirických pokusů před pár lety. ..
... vzlínání při různých fázích planet ..

Probereme na úterním palaveru. Samozřejmě, že to všechno souvisí, a zřejmě dosti přímo.
Krevní oběh živočichů, mízní oběh rostlin i vodní oběh planety jsou analogické procesy jen nepříliš se lišících organizmů - dle Schaubergera je tento oběh u člověka jenom "poněkud vylepšen" srdcem, které pouze reguluje rychlost obíhání, tedy nikoli že oběh pohání. Než i k tomu se časem dostaneme, včetně i toho, že voda dokáže svoje množství jak zvětšovat, tak i zmenšovat.

Zdravím - poota

[poota]

Aby bylo jasné, že je to s tou cestou vody dolů-nahoru přece jen daleko daleko složitější, tak jsem vybral ještě několik citátů na toto téma. Pro mne z nich vyplývá, že cestou dolů se voda zbavuje víceméně všech příměsí, které jsou na ni chemicky, fyzicky a energeticky navázané. Pak se (snad?) rozloží procesem, který by se dal nazvat něčím jako „studenou destilací“ a jako jednotlivé složky, vázané do zcela jiných substancí, se vydá na cestu vzhůru proti gravitaci. Cestou absorbuje některé další látky, které na své části navazuje chemicky, fyzikálně a energeticky, načež se ve vyšších polohách skládá zpět na vodu těmito příměsmi obohacenou, která stoupá až do té doby, dokud jí to vnější podmínky, zejména dostatečně nízká teplota, tma a obsah kovů v hornině umožňují. V příznivém případě tedy vyvěrá na povrch do půdy nebo i prýští ze skály, po které stéká. Případně skončí příznivé podmínky ještě pod povrchem, takže pouze zavodňuje pramenitou vodou nasákavou vrstvu podloží, kde zůstává dosažitelná studnou nebo vrtem.
Je značný rozdíl mezi vodou, která se dostala do této „zavodněné vrstvy“ vystoupáním „zespoda“, tedy elevací, která je možná pouze jako součást takzvaného úplného vodního cyklu, nebo jenom prostým průsakem jako přefiltrovaná vrchní voda.

… ve správně fungujících horských pramenech, v nichž stoupá tím výše, čím větší má specifickou hmotnost a čím je na své cestě vzhůru chladnější – a okamžitě vysychá, jakmile na ústí pramene zasvitne Slunce, které vodu oteplí, sníží její specifickou hmotnost a podle našeho očekávání by právě měla začít stoupat o to radostněji.
Překvapivé, ale rozhodně zapamatování hodné.

Vysoce kvalitní voda, zbavovaná napětí obvyklými spodními tepelnými proudy, získává pronikavou ropnou vůni. V oblasti studeného proudění si tedy můžeme představit, že vyrobíme pohonnou či výbušnou hmotu, která bude nehořlavá a přitom bude mnohem účinnější a výkonnější než dosud používaný benzín, vyráběný z ropy. Zde by se to však dělo jen tak mimochodem, jen abychom mohli upozornit na existenci tajemství vývoje, jež naprosto uniká současné vědě, která posuzuje vodu podle produktů rozpadu H2O a takříkajíc zaměňuje skutečnou krev Země za jakousi mrtvou vodu.
O využití vody jako kvatnější pohonné látky, než je benzín, se ještě zmiňuje, takže se k tomu určitě vrátíme.

Voda se rodí difúzním křížením látek.

Voda vzniká tehdy, když je vedena dostředivě. Ještě zajímavější však je, že tato „juvenilní“ voda nepadá, nýbrž levituje – což znamená, že svévolně vzlíná vzhůru. To je známkou zvýšené specifické hmotnosti této vody.

Voda není žádným prvkem, který by byl nedělitelný, nýbrž je živlem, médiem (prostředníkem) pro vnitřní výměnu surovin, o jejichž produktech rozhoduje druh pohybu.
Levitace (elevace) juvenilní vody je ještě podmíněna vhodnými vlastnostmi prostředí, takže nedoporučuji zafixovat si představu, že juvenilní voda, která právě vznikne třeba na naší dlani, se neprodleně vznese jako nahoru „padající“ déšť.

Dostředný pohyb -
To je možné pouze prostřednictvím „originálního“ druhu pohybu, který se vyznačuje tím, že ploditel lopatkovitého profilu, otáčeje se kolem těžiště plochy svého příčného průřezu, opisuje v podélném směru vejcovitou plochu po šroubovicové křivce, přičemž plocha tohoto příčného průřezu se zmenšuje úměrně se vzdáleností od těžiště k poloze na šroubovici.
Tak to nám opravdu "pěkně" objasnil. Já jsem schopen si pod tím něco představit, jenom když si za "lopatkovitého ploditele" dosadím něco jako "deflektor, nejspíš ve tvaru nějakého žlábku" - doufám, že to není "ještě pěknější" objasnění.

Pokud se voda pohybuje dostředivě, tedy navíjecím pohybem – vzniká v centrálním, ochlazeném sacím hrotu výškově stabilní magnetismus, který na svém výstupu vylučuje juvenilní vodu a tím dochází k výše zmíněnému množení a zdokonalování substance, jež se pohybuje přirozeným způsobem.

Je možno rotačním a cirkulačním pohybem, který navíjí průtokový objem v dostředivém směru vzhledem k normálnímu profilu, urychlit podle přání průtokovou rychlost ve směru podélné osy, ať už nahoru či dolů, bez tlaku do stran a tím bez odvíjecí = méně hodnotné „teplé“ formy.
V tomto případě vzniká podle známého vzorce E = m . c2 konstruktivní (magnetická) energetická forma, která stoupá nesmírnou rychlostí vzhůru a nepřímo s sebou táhne i plodící formu.
Na rychlosti navíjecího cirkulačního pohybu závisí i zrychlení vzestupné i sestupné složky pohybu v podélné ose – při současném ochlazení respektive přiblížením teploty přirozeně se pohybující vodní masy teplotě anomálního bodu = indiferentnímu stavu.
Protože při tomto přirozeném „originálním“ druhu pohybu médií všeho druhu, například vody nebo vzduchu, nemůže vznikat žádná štěpící složka (o nižší hodnotě = tepelného typu, působící v odstředivém směru), zvyšují se na rozdíl od všech technických, hydraulických a dynamických druhů pohybu reaktivní účinné síly, síly odporu proti pohybu vzrůstajícího s druhou mocninou oproti obrácenému cirkulačnímu pohybu; a to jak svou charakteristikou, tak i funkcí.
Když to vysvětlím jinými slovy: přirozené utváření (výroba) strojní síly vyššího řádu (o vyšší hodnotě) a metody plodící síly růstu jsou levné a vesměs příznivého charakteru.
Co konkrétně tímhle Schauberger má na mysli, vyplyne časem ještě z dalších jeho citátů na téma způsobu pohybu vody.
Dostředivý pohyb způsobuje ochlazování, tedy přibližování se k anomálnímu bodu, což pojmenovává pozitivním teplotním spádem. Při něm se voda stává energeticky bohatší, získává energii a „zapracovává“ do sebe chemicky a fyzikálně navázané látky, dokonce i nerozpustné.
Odstředivý pohyb má za následek negativní teplotní spád, kterým se teplota vody vzdaluje anomálnímu bodu, voda ztrácí sílu a energii, navázané látky z ní „vypadávají“.

Zdravím – poota

[Slavek Krepelka]

Je možno rotačním a cirkulačním pohybem, který navíjí průtokový objem v dostředivém směru vzhledem k normálnímu profilu, urychlit podle přání průtokovou rychlost ve směru podélné osy, ať už nahoru či dolů, bez tlaku do stran a tím bez odvíjecí = méně hodnotné „teplé“ formy.

No nazdar,

tady začínám znovu ocenovat úlohu překladatelů. Ty citáty prakticky neznám a nemyslím si, že je to danné tím, že jsem je nečetl a nebo zapoměl. Neva. To není to důležité. Důležitá věc je "Ranque vortex tube", už jsem zase zapoměl, jak tomu říkáte v Češtině? Takové to udělázko, které ma tangenciální vstup vzduchu a výpust na dvou koncích, středová studená a periferní teplá. Dost jsem se s tim napokusničil. Hilschova teorie je možná matematicky ok, nicméně je filosoficky zvrhlá a silně mlžící. Ve skutečnosti je to daleko jednoduší a má to co dělat s tím Schaubergrovým ochlazováním vodního víru. Jo, taky bych se podíval na kapalné helium, to umí věci a taky to souvisí, ale to jen na okraj.

Vystvětlím na vzduchu, je to pochopitelnější díky jeho stlačitelnosti. Jo, další věc je, že tenhle vynález lze udělat také jenom se středovým a chladným výstupem na jedné straně. Při této konstrukci se ohřívá jenom plášt' této trubice. Pokud se udělá dostatečně dlouhá, lze získat stejné středové ochlazení jako u kratší trubice s teplou výpustí, ale ochlazuje se celý vpouštěný objem vzduchu. Přidávám schema.

Takže, vzduch letí do válcové nádoby po levotočivé tangentě a je nucen omývat stěnu nádoby. Odstředivou silou dochází k jeho stlačování a tím ohrívání. 4ím vyšši rychlost a čím menší průměr nádoby, tím vyšší odstředivá síla, tím větší tlak proti stěně a tím větší ohřev vzduchu. Vzduch pokračuje po spirále podél pláště, předává mu tepelnou energii. Tím se zmenšuje jeho hustota a zpomaluje se jeho orbitální rychlost. V momentě kdy naráží na "teplý" konec nádoby (při dostatečné délce o pokojové teplotě) je nucen procházet středem nádoby v opačném axialním směru, ale stále po levotočivé spirále. Tím se jeho odstředivá síla působící na vnější tok zvyšuje a dále stlačuje vnější tok proti stěně a za cenu vlastní ztráty tepla opět ohřívá vnější tok. Běhen tohoto stádia je tlak vnitřního spirálového toku pod relativně značným podtlakem díky vysoké odstředívé síle, což ho ředí a silně ochlazuje. Na vypusti se pak dále rozpína a ochlazuje.

Krása tohoto zařízení ve vztahu k Schaubergrově práci spočívá v tom, že vnějsí a vnitřní spirála toku v nádobě strukturálně tvoří dvě soustředné cívky, obě levotočivé, ale protichůdné. Zde se nám objevuje Schaubergerův reciprokační princip jinak také dosahovaný v korýtku se střídavě umístěnými přepážkami, i když v této nádobě jde o geometricky poněkud jinou dynamiku. Zde je dynamika nikoliv časově následná jako v korýtku, alébrž časově sousledná. Schaubergrovo tvrzení, že vírový pohyb nepůsobi na stěny tlakem je poněkud nepřesný, pokud vůbec pravdivý. Jedinná možnost kterou snad bych s obtížemi připustil je, že dostatečně rychlý vodní vír si udělá své vlastní gravitační pole a odstředivá síla se v něm neprojeví díky jeho struktuře, ale moc bych na to v tomto momentu nevsadil.

Tady je to schema.

[poota]

.."Ranque vortex tube", ..

Popravdě řečeno, v češtině se o tom moc nemluví, a když už, tak jako o Vortexu, a tak nějak z řeči potom vyplyne, jestli se jedná o tuhle trubici, a nebo se má na mysli médium, rozrotované v nějaké zhruba válcovité nádobě, kde tvoří, jak já nepříliš přesně říkám, jablkoid.

Tepelné poměry obou se dají poměrně snadno vysvětlit podle Schaubergera tak, že pokud je pohyb "odvíjecí/odstředivý", dochází k negativnímu teplotnímu spádu, který se vyznačuje vzdalováním teploty od anomálního bodu, tedy ke stoupání teploty. A naopak naopak, tedy "navíjecí/dostředivý" pohyb zůsobuje pozitivní teplotní spád, tedy přibližování se anomálnímu bodu. Což platí o vodě - pokud je médiem vzduch, platí to zřejmě s tím, že půjde o zahřívání a ochlazování, ale nevím, k jaké teplotě, protože vzduch anomální bod nemá. Snad by se za něj dala analogicky pokládat teplota, při které je vzduch nejhustší.

U vody se budeme muset nejspíš smířit s faktem, že se nejedná o kapalinu, ale o "směs" dvou plynů, která je shodou podivných okolností při normálním tlaku a teplotě kapalná. Pak se také dokážeme snáze přenést přes to, že má jiné fyzikální vlastnosti, než by měla jako "správná" kapalina mít.

Zdravím - poota
P.S.Právě jsem si všimnul, že že už píšeš, a možná delší dobu, nikoli cesky, ale česky. Jenom nevím, jestli ses k tomu kvůli nám "donutil" i za cenu značného zpomalení psaní, nebo jestli Ti připadá snazší psát pomaleji než kus napsat rychle a potom "čekat" než dorazí myšlenky

[1220]

Nebo si to v klidu budu promýšlet později, uvidíme , tady každé slovo může znamenat jiný pojem.
Trubici pokusnickou mám někde v šuplíku v dílně, kdysi to na forum dával Petr 111 když jsem jěště neměl foťák, ale s těmi interpretacemi NELZE tolik pospíchat. Jedna strana trubice byla teplejší druhá studenější než vstupující vzduch, Schauberger, měl ale navíc jěště rotaci kolem osy proudu., u mojí trubice šly obě teploty prohazovat jenom změnou tlakových poměrů ve větvích. Bylo to symetrické.
Na první čtení to vypadá tak, že si ta "kapalina" vytváří vlastní obálky , ba i plynné rozhraní, a stejně tak v té trubici, i když tam byl jenom mírně vlhký vzduch. Voda to možná utlumí, ale trubice přecházela do ultrazvukové tóniny, mně šlo jenom o naměření teplotního rozdílu a to se dařilo.
Pokud by to byl přímo jablkoid, tam to může snadno přejít v samovolnou rotaci, na úkor vnější teploty, která v tom přímo ve formě kvanta tepla bude mizet. Tzv Einsteinův šálek, tím se roztáčí tornádo, To by měli mít pokusníci Jimova typu dovedené k dokonalosti
Ba co si myslím dlouho , na tom jede i Clem. To bude ale jediný co brzy budeme vědět na tuty, když to na jenom odstředivou sílu nepůjde, ta turbinka.
No nic to je holt život.
Zdar
K.