Na posledním fotu je pěkně i na hrotech trávy rosa.
Řekni Slávku, že ne
Možná, že ten hrot předtím přitáhnul prachové zrníčko , náboje se vybily, ale zrníčko zůstalo, a tak tam je pak kapička rosy......
Totéž se ale dá říci i jinak :
Rostlina si svým tvarem zajistila pěkné kapky rosy na špičatých konečkách, skoro se zdá, že ty kapky na konečkách jsou větší ??????
Protože tráva potřebuje větší kapky na konečkách , má špičaté listy ? to už moc nezní, že.
Třeba právě krása přírody spočívá v nepochopitelných detailech
K.
1220 píše:
Třeba právě krása přírody spočívá v nepochopitelných detailech
K.
Až tak nepochopitelné to není. Stačí si uvědomit, že hrot trávy má nejméně hmoty, ve které je naakumulováno teplo a naopak je nejlépe vystrčen, aby z něho mohlo být teplo rychle vzduchem odváděno. Důsledkem toho je, že se ochlazuje rychleji, než zbytek trávy a jak známo, ke kondenzaci dochází především na nejchladnějších místech. U rostlin, které mají chloupky právě na těch chloupkách. Krásně je to vidět na již zmiňované pavučině - skoro žádná hmota, takže minimální akumulace tepla. I prachová částice je studenější, než její okolí, takže je vhodnější pro kondenzaci.
Trochu jsem vás zmátl celtou, protože tam je situace jiná. Pod celtou spí člověk, který vydechuje vlhký vzduch. Lokálně tedy posouvá rosný bod směrem nahoru. Výsledkem je, že přestože je celta od spáče teplejší, než okolí, rosa na ní vzniká, někdy i dřív, než na trávě. To je poznatek z mého trempování.
Ještě něco. Pokud je časová prodleva mezi večerní a ranní rosou, mohou za to mraky, které přijdou až po západu slunce. Někdy je zem tak rozhicovaná, že se na chvíli oteplí. V tu chvíli se rosa přestane tvořit. Tolik z mých mnoha nocí strávených pod širým nebem. Sakra, jste mě tak naladili, že asi dneska půjdu spát ven.
Shaubergerovi se omlouvám, ale velice těžko mě přesvědčí, že ranní rosa vzniká jinak, než večerní. Možná může mít trochu jiný náboj, možná může být čistší, protože kondenzační jádra spláchla ta večerní, ale o moc víc bych tam toho nehledal.
Ještě k běhání v rose. Ono běhání bosky je oboecně velmi zdravé. Na nohou jsou reflexní body všech součástek člověka (stejně, jako na uchu). Takové běhání bosky funguje podobně, jako píchání jehliček do ucha. Říká se tomu reflexní masáž. Rosa ještě pomáhá tím, že vlivem teplotních změn se chodidla lépe prokrvují.
zdá se , že již tuším, proč má kaktus bodliny............
Schauberger by se se na nás možná ani nezlobil , že ho nedovedeme pochopit.
Já osobně ale k němu po zbytek života budu vzhlížet, protože útržky znalostí které mám celistvý pohled nenahradí.
Co člověk to cesta .
K.
PS. Funguje i chození po kamenech , ale rosa je holt rosa ..............
Ilem píše:.. Stačí si uvědomit, že hrot trávy má nejméně hmoty, ve které je naakumulováno teplo a naopak je nejlépe vystrčen, aby z něho mohlo být teplo rychle vzduchem odváděno. ..
Možná taky, ale mám dojem, že tady půjde hlavně o náboj, možná i přímo elektrický, který se soustřeďuje hlavně na hrotech.
A díky za nádherné fotky.
Ve francouzkém pyrenejském klášteře Arles-sur-Tech stojí ve staré chladné kryptě velký sarkofág z toho nejušlechtilejšího mramoru. V tomto sarkofágu, do něhož byl před svého času uložen rytíř nebo církevní hodnostář, vytryskl asi před 700 lety pramen čerstvé a léčivé vody, která údajně vrátila zdraví množství nevyléčitelně nemocných lidí.
Tento pramen v mramorovém sarkofágu vyschne pouze ve válečných dobách nebo v dobách těžkých přírodních katastrof. Sarkofág byl před několika desítkami let otevřen, aby se odkryl domnělý přítok vody.
Nebyl však nalezen žádný otvor ani nebyla objevena žádná další možnost přítoku vody. V sarkofágu byla kromě trochy písku a pozůstatků jakéhosi popela po člověku, který tam byl pohřben, nalezena pouze jedna měděná trubka, která na svém povrchu nenesla ani nejmenší stopy po oxydačním procesu. Sarkofág tedy byl opět hermeticky uzavřen a již po krátké době se naplnil do poloviny vodou, která pak opět začala být odsávána důmyslným zařízením a podávána nemocným.
Vzhledem k tomu, že se v sarkofágu našla měděná trubka, lze s jistotou předpokládat, že zde byl pohřben opat tohoto kláštera a ona trubka je pozůstatkem střední části opatské berly - její spodní konec a horní závit byly ze dřeva, takže zetlely stejně, jako rakev, látky i mrtvola.
Mniši z výše uvedeného pyrenejského kláštera vypsali odměnu 1 000 zlatých Franků za vyřešení této vědecky nevysvětlitelné záhady a bezpochyby i tato voda by se dočkala svého posvátného hávu, kdyby se nepodařilo odhalit tento fenomén, oč se nyní v dalším textu pokusím.
Každý pramen čisté vody, vyvěrající z obřího sarkofágu Země, může být pokládán za zázrak. Tento zázrak jak známo vyschne, když je jeho ústí vystaveno přímému Slunci, i když se pak snižuje specifická hmotnost vyvěrající vody a proto by naopak měla tryskat výše, kdyby se jednalo jen o tlak, potřebný pro její vznos, s jehož pomocí se tento fenomén vědecky vysvětluje.
Po desítkách let pozorování a pokusů všeho druhu bylo konstatováno, že se zde jedná snad o to nejhlubší tajemství stvoření přírody, o vstřebávání přebytečné sluneční energie ve strnulém stavu, jež se vědecky nazývá kyslík.
Z prastaré ústně předávané tradice vyplývá, že nejvyšší kněží starých kulturních národů znali vlastní tajemství vzniku vody a také je využívali, když napájeli posvátné háje, nacházející se tisíce metrů vysoko v horách. Prostě okopírovali vznik krve a mízy a umožnili zkřížení bipolárních emanačních látek, přičemž je odclonili od světla a tepla.
Časně zrána, když začíná nový den, se atmosféra nápadně ochladí, což znamená, že se její teplota přiblíží anomálnímu bodu, plus 4oC. Jakmile vnější teplota dosáhne zmíněného stavu indiference, objeví se na konečcích stébel trávy protoplazmatický, nadýchaný napěťový útvar podobný mýdlové bublině, který stojí jako nafukovací balónek, přímo na špičce, zcela bez pohybu.
Jakmile tuto podivnou konstrukci ozáří ranní Slunce, naplní se tato protolasma vodou asi ze dvou třetin. S přibývajícím teplem a se současně vzrůstající intenzitou svitu Slunce se stéblo trávy začne pod narůstající tíhou vody poslušně sklánět k zemi podle zákona o zemské tíži. Konečně se vytvoří váček o tvaru dělohy a juvenilní voda se začne spouštět po zvolna se napřimujícím stéble trávy, aby zavlažila půdu. Tato materializace se však uskuteční pouze tehdy, když může dojít v anomálním stavu k oplodnění negativně nabitou koncentrací hmotné energie prostřednictvím bipolární protiváhy na trase difúze. A to navíc jen tehdy, když jsou v půdě obsaženy kovy a když je půda schopna je zadržovat. Což znamená, když se mohou procesu účastnit určitým způsobem nabité stopové prvky, jež v této emulzi (v tomto vnitřním sňatku bipolárních protikladů) slouží jako duchovní spojovací článek nebo vědecky vyjádřeno: jako katalyzátor.
Kdybychom tedy odstranili z pyrenejského sarkofágu katalyzátor, totiž onu měděnou trubku, která podle tiskové zprávy nenesla po staletích ani tu nejmenší stopu oxidačních procesů, takže volný kyslík v hermeticky uzavřeném sarkofágu evidentně chybí, pak by bylo pravděpodobně k žádnému zrození juvenilní krve Země uvnitř mramorových stěn nedošlo. Stejný výsledek by mělo zahřátí prostoru krypty a tím zvýšení agresivity vzdušného kyslíku, která by mu umožnila proniknout do nitra sarkofágu.
Jak je důležitý zmíněný anomální stav jak v kryptě, tak i v samotném sarkofágu, to dokazuje každý ocelový hřebík ve výdřevě pramene, nacházející se v anomální zóně spodní vody. Ani v tomto případě nikdy nenalezneme stopu rozkladu (rzi), neboť i zde chybí uvolnění a agresivita jak stavebních a vztlakových hmotných energií, tak i energií rušivých a destruktivních, pocházejících z prvotní hmoty (suroviny). Máme tedy do činění s podstatně odlišným procesem kvašení, který v závislosti na teplotě vytváří hmotné energie, které buďto podporují vývoj nebo které mu naopak brání, přičemž v prvním případě se jedná o odtok plodové vody, ve druhém případě o zničení a rozklad fyzického prvorozeného a činností těchto sil pak dochází k vyzařování emanační hmoty, která rozkládá okolní spodní vodu, stejně jako například elektrický proud, a posléze pak, po oddělení bipolárních částí základní suroviny, dochází k účinkům, podobným explozi třaskavého plynu, v tom druhém případě pak dojde k takzvané implozi, která napomáhá tvorbě buněk.
Na tomto místě budiž pouze zmíněno, že výše uvedená imploze souvisí s funkcí levitace a tvorby proudu, že disponuje biomagnetickými a tedy dostředivými silami a že působí přesně jako zemský magnetismus, to znamená v podélném směru, tedy v přirozeně proudícím vodním toku ve směru proti jeho proudu, směrem k prameni a je to ona síla, která například táhne vysokou koncentrací hmotné energie ušlechtilé pstruhy, stojící v prudké bystřině, jako na vlečném laně. Pokles či vzestup hladiny spodní vody je podmíněn obsahem kovů respektive jejich ztrátou. Tyto kovy vlastně řídí onen „pohraniční ruch“.
Tento poznatek nám přináší vysvětlení, proč v půdě, která obsahuje nedostatek kovů, začíná voda stagnovat a půda začíná být překyselená. Síly, jež vylepšují půdu a jež přivádějí její síly k vzestupu, nemohou nikdy vzniknout procesem rozkladu, nýbrž pouze procesem zetlení či shnití.
Předpokladem přirozeného zetlení dřívějších projevů života je jejich správné pochování. Pozůstatky, navrátivší se zpět do půdy, musí být ochráněny před přístupem kyslíku a před oxidačním rozkladem.
Konečným produktem procesu suché destilace je látka, vyzařující ve vodorovném směru. Je to mateřská plodná síla, levitace nebo konstruktivní vůle. Tato konstruktivní vůle je rozdrobována a oplodňována svisle dopadajícím kosmickým zářením, pokud je úhel jeho dopadu kolmý, nebo – jak se všeobecně říká – normální.
Z tohoto poznatku již automaticky vyplývá nutnost otáčení proudící vodní masy kolem své vlastní osy. Voda si kolem sebe musí vybudovat ochranný obal – své pohraniční pásmo. Proto dochází i k ohýbání, když se dostanou ke slovu přirozené procesy oplodňování. Ochráněny indiferentním pohraničním pásmem mohou nyní přikročit vyšší energie k oplodnění.
V tom tkví ono mechanicky nevysvětlitelné tajemství, proč se vysoce hodnotná voda nedostane za přehradní hráz a proč nedokáže proniknout do řídké půdy a vsáknout do ní.
Rovněž je zajímavé, že vnitřní proces oplodnění závisí i na poloze a směru vodního toku. Proto se vine proud řeky a vytváří meandry tím více, čím menší je geologický spád jejího koryta. Příliš strmý geologický spád říčního koryta však v sobě rovněž skrývá nebezpečí. Vzniká tím možnost, že voda bude převážena svou vlastní hmotností a ztratí tím pohyb kolem své osy.
K tomu celkem není co dodat, jenom bych chtěl upozornit na zdůrazňovaný rozdíl mezi rozkladem za přístupu kyslíku (oxidace a rezivění), a "shnitím" či setlením bez přístupu kyslíku, které považuje za mnohem důležitější, protože umožňuje, ba podmiňuje celý "podzemní" cyklus proměny dešťové vody ve vodu pramenitou.
Dnešní dávka je poněkud "výživnější", protože jsem to nechtěl rozdělovat, ale i tak doporučuji číst pomalu a důkladně - není to sice na první přečtení příliš srozumitelné, ale jedná se o důležité a jinde neprezentované zásadní informace.
Ilem píše:.. Stačí si uvědomit, že hrot trávy má nejméně hmoty, ve které je naakumulováno teplo a naopak je nejlépe vystrčen, aby z něho mohlo být teplo rychle vzduchem odváděno. ..
Možná taky, ale mám dojem, že tady půjde hlavně o náboj, možná i přímo elektrický, který se soustřeďuje hlavně na hrotech.
A díky za nádherné fotky.
Zdravím - poota
Pokud nevadí polemika, myslím, že kdyby šlo hlavně o náboj, rosa na pavučině by byla větší v místech víc vzdálených od země. Ale je naprosto pravidelná.
Ilem píše:Pokud nevadí polemika, myslím, že kdyby šlo hlavně o náboj, rosa na pavučině by byla větší v místech víc vzdálených od země. Ale je naprosto pravidelná.
Polemika je naopak zcela žádoucí.
Některé materiály jsou pro "skládání" vody prokazatelně vhodné - např. některé horniny a sláma, předpokládám i lýko, a snad k nim mohou patřit i pavučiny.
Pro nepatrný průměr vlákna asi nepůjde o kondenzaci díky jeho nízké teplotě a určitě nepůjde o hrotový náboj. Spíš mám dojem, že na pavučině může vznikat náboj prouděním vzduchu. Zde může být děj i mnohem složitější, protože se nejedná jenom o samotné vlákno, ale současně i o jeho "potažení" lepící látkou, která může mít rozdílné "elektrické" vlastnosti. Navíc nemusí jít jenom o "elektriku" - vliv může mít i povrchové napětí vody a stupeň smáčivosti povrchu. Tím se mohou tvořit sice stejně kulaté kapky, ale na základě jiných fyzikálních jevů. Mně je na orosené pavučině nápadné, že se jedná o pravidelné rozmístění stejně velkých kuliček, kdežto na trávě jde vždycky o kuličku jedinou.
Zatím nevím nic bližšího ani určitého, můžemež tedy dál usilovně bádati o věcech současně prostých, tajemných a nedosti vysvětlených.
To 1220: díky.
Zajímal mě systém odčerpávání té vody, který Schauberger označuje jako "důmyslný". Předpokládal jsem totiž nějaké oddělení hladiny od vzdušného kyslíku.
Překvapující je pro mě i to, že nestojí na podkladu celou spodní plochou, ale jenom prostřednictvím těch dvou bloků.
Viktor se vyjadřuje na několika místech v tom smyslu, že voda kombinací dostředivého (navíjecího) pohybu a klesající teploty dokáže měnit pevné látky a plyny v energii, kterou je schopna přenášet a na jiném místě pak opět uvolnit, snad za vzniku původních nebo podobných látek. Tuto energii (nebo její část) také nazývá výtlačnou a nebo vlečnou silou.
Takže se tím pokusíme prokousat.
Tajemství přirozeného pohybu proudu vody se skrývá .. v odporu, který klade břeh pohybu proudu. Jinými slovy: břehy dávají médiu cykloidní spirálovitě prostorovou křivku a s ní spojený navíjecí tah. Neboť – bez odporu není žádný pohyb.
„Bez odporu není žádný pohyb.“ Tato myšlenka ukazuje názorně způsob Viktorova myšlení. Nám bylo vtloukáno do hlavy, že odpor je tím, co pohyb brzdí a tedy ničí. Připadá nám to logické a přirozené, takže snadno docházíme k závěru, že když se odpor vyrovná dodávané energii, tak se pohyb zastaví. A také k dalšímu, dle Viktora stejně nesprávnému závěru, že odpor nemůže být nikdy větší, než energie, kterou brzdí. Že tedy reakce nemůže být nikdy větší, než akce, která ji vyvolala.
.. správný poměr směsi povrchové vody a vody ode dna pokud možno co nejhlubších sběrných nádrží. Trvalým navíjením povrchových vod, nejsilněji ovlivněných vnější teplotou, ve směru podélné osy proudu, aby bylo těžiště proudu ve vedení přesně v jeho středu, v otevřených tocích pak excentricky pod střední výškou vody, v křivkách vždy poblíž vnitřní strany.
Navíjení vrstev vody o různých teplotách a těžiště proudu si ještě užijeme dost a dost, až se dostaneme k tokům řek – bude to tam probráno opravdu důkladně.
Pak existuje ještě další možnost, že se potřebného vlečného pohybu dosáhne zabudováním sacích šroubů, tím se však již dostáváme příliš daleko, to už jsme na poli mechanických vynálezů.
Když dnes někomu ukážu sací šroub nebo detaily ze smršťovacího stroje, s nimiž se tato síla dá vytvořit pouze všeobecně, každý hned vidí: „Aha, tak o tom to je.“ Lidé přitom netuší, že i tato síla je nebezpečná, a vytvářejí síly, které nedokážou ovládat a dělají chyby a výsledkem toho pak je, že to celé nemá cenu. Musí to být důkladně promyšleno a pochopeno, stejně jako technika, která se vyvíjela celá desetiletí.
Škoda, že to tu není trochu podrobněji. O sacím šroubu nebo sací spirále se Viktor zmiňuje poměrně často, ale nikde jsem to zatím nenašel srozumitelně vysvětlené, takže stále zbývají jenom dohady.
.. dosud opomíjené teplotní rozdíly ve vodě pravděpodobně zcela vylučují dosažení klidového stavu.
Jasně řečeno, že voda je v neustálém pohybu, že se v ní stále něco děje, dochází ke změnám a přeměnám energetických a látkových úrovní.
Přirozeným vedením vody je voda ochuzována o plyny a obohacena o energii a je tedy energeticky těhotná.
Oblasti vody, citlivé na tlak (nabité magnetickými energiemi) jdou v ose proudu a přes ústní otvor pstruha k jeho žábrám, přičemž se sama obohacuje energií díky přirozenému tahovému odporu, čímž dojde k implozi (zrození) energeticky těhotné vody. Prostřednictvím této imploze ztrácí voda své kohezní a adhezní vlastnosti a štěpí se na a) vodní zárodky a b) na plodovou či zárodečnou vodu.
Vysokohodnotné zárodečné látky přijímá pstruh do svého nitra za účelem získání vlastních životních vlečných a výtlačných sil. Vybitá plodová voda, jež ztratila své diferenční látky, vystupuje na povrch žáber a vytváří kolem klínovitého těla jakýsi plášť v podobě indiferentní vody.
Voda, odtékající bez diferenčních látek, přijímá pouze nové diferenční látky ze svého okolí, čímž dochází k biosyntetické tvorbě nové neboli mladé vody. Tvorbou této juvenilní vody dochází k tlaku na klínovité tělo ryby a tím k ustavení labilní rovnováhy v příčném směru. Masy mladé vody mají jiné napětí než masy staré vody, čímž dochází ke kvalitativnímu přesunu mas juvenilní vody následkem jiné povahy kvality a dochází tedy ke zpětnému proudu podél osy. V tomto protiproudu , který se vytváří samovolně, stojí pstruh bez pohnutí částečně díky příčnému tlaku na plochy jeho klínovitého tvaru a částečně díky zpětným proudům v labilní rovnováze, přičemž si reguluje zpětný a boční proud pusujícími pohyby svých žáber.
Když se pstruh poleká a když se mu na chvíli takříkajíc zastaví srdce, nespotřebuje v tomto okamžiku vysokohodnotné stavební látky, jež jsou navázány na vracející se vodu, čímž dojde k bleskovému zpětnému rázu a k bleskurychlému „vystřelení“ ryby proti proudu.
Pstruží pohyb, jak Viktor tento fenomén nazývá, byl na samém počátku Viktorova putování za tajemstvím vody, takříkajíc proti proudu dosavadních oficiálních teorií.
Tento příklad se dá využít i obráceným způsobem, aby se s jeho pomocí mohla buďto letadla pohybovat bez odporu nebo aby bylo možno využít repulsivní síly výstupu spalin výbušných motorů; a sice tím způsobem, že do těchto výfukových plynů budou „nabity“ vysokohodnotné diferenční látky, čímž zde vznikne voda a tím i organické vakuum, které je mnohonásobně silnější než aktivní výbušný tlak. Touto kombinací explozivního tlaku a implozivního podtlaku může být oproti dnešnímu způsobu ušetřeno až 90% paliva.
Zase jsme u „vznikání“ vody a u energie, kterou v sobě může, a podle Viktora i skutečně je mocna - vázat, přenášet, a i na vhodném místě uvolňovat.
Výtlačná a vlečná síla vody jsou tedy jejími vyššími energetickými stavy, vznikajícími atomární přeměnou bipolárních plynů, při níž se struktura energií nabité vody zahušťuje tím, že se v ní zmenšují meziprostory respektive že z ní odcházejí plyny, díky čemuž je voda specificky těžší a chladnější (čerstvější).
Energetické přebytky se vybíjejí ve vodorovném směru do podzemní vody, přičemž díky připojení vysokohodnotných vztlakových látek dochází ke zmnožení spodní vody a jejímu kvalitativnímu vylepšení a současně systematickým vybíjením vysokohodnotných přebytků energie do kořenů rostlin dochází k pulzaci.
Tato energie tedy způsobuje pulzace, které jsou vlastní příčinou schopnosti vody vystoupat celým stromem až do jeho vrcholu, aniž by měl strom nějaké čerpadlo. Podle Viktora na stejném principu, tedy pohybu vzhůru, poháněném pulzacemi, pracuje i lidský krevní oběh, v němž má srdce roli „regulátoru“ a nikoli čerpadla. Snad, ale to jenom moje domněnka, může srdce pracovat i jako jakési „záložní“ čerpadlo v režimech, kdy je tělo bez vlastního pohybu, tedy třeba při spánku a nebo v bezvědomí. Funkci regulace také odpovídá srdeční „mozek“ o 40 tisících buňkách lépe, než funkci pouhého mechanického čerpadla.
V chladné a rychle tekoucí vodě se tvoří na dně a na kluzkých kamenech jemný mech, jehož konečky hrají v tomto bouřlivém prostředí pozoruhodnou hru. Pokud se blíží teplota vody anomálnímu bodu, je specificky těžší, proud je rychlejší, dravější a špičky mechu se napřímí směrem vzhůru proti proudu. Tytéž konečky mechu ukazují pozoruhodným způsobem směrem po proudu, když se voda oteplí a když je z toho důvodu lehčí a když je zabržděna ve svém relativním pohybu vpřed.
Mech, zde Viktorem zmiňovaný jako indikátor směru proudění vody při dně, je zajímavý i tím, že dokazuje přítomnost hodnotných výživných látek v pramenité vodě. Právě z ní, a nikoli z hladkých kamenů, bere mech živiny, stejně jako se jimi živí i pstruh, kterému k životu úplně stačí pouze pramenitá voda, bez jakékoli další potravy.
Jako další příklad může posloužit přívod vody k turbíně v továrně na lepenku v Neuwaldu v Dolním Rakousku. Přívod vody je realizován dvěma přibližně dva kilometry dlouhými betonovými kanály. Jeden z nich bere svou vodu z teplejší říčky Tiché Mürz a druhý ze Studené Mürz. První z nich teče po slunci a druhý ve stinné straně společné hráze. Normální množství vody, odebírané při plném využití kanálového profilu z Tiché Mürz činí přibližně 860 litrů za sekundu. V období, kdy se teplota vody z Tiché Mürz blíží teplotě vody Studené Mürz a je-li v přívodním kanále z Tiché Mürz nastaven pozitivní teplotní spád, vzrůstá průtočné množství vody podle okolností až na 1 800 litrů za sekundu. Navzdory přiškrcování vstupních otvorů turbíny stoupá její výkon, což se projeví nárůstem výroby o celý jeden vagón za noc.
Tady je příklad, jak se mění „váha či hustota“, tedy vlastně „energie“ vody s její teplotou.
Na dnešek už je toho dost, příště nás čekají vodní toky, tedy ponejvíce řeky – je toho o nich slušná dávka.
Vodní toky popisuje Viktor natolik zevrubně, že necítím potřebu to nějak komentovat. Jenom to rozdělím kvůli stravitelnosti do kratších úseků.
Obrázek 1 představuje část říčního toku. V příčném průřezu (obr.2) 1-1 leží hřeben hlavního proudu (hlavní proudnice) dosud uprostřed řeky. Pokud si vyneseme průměrnou rychlost po jednotlivých kolmicích průřezu, a dokreslíme-li si energetickou křivku, ukáže se – nic jiného jsme ani neočekávali – více či méně výrazný úbytek energie směrem ke břehům. Pokud tento pokles překročí určitou mez, je samozřejmé, že tento stav může být pouze labilní a postačí již nepatrné příčiny, aby tento stav změnily. Pokud je například levý břeh zastíněn a pravý břeh vystaven přímému slunci, voda se tím u pravého břehu ohřívá, sníží svou specifickou hmotnost a zesílením turbulence se její pohyb oproti levému břehu zpomalí. Důsledkem tohoto jevu je, že levobřežní specificky těžší voda (viz obrázek 3) začne překotně proudit, čímž je vytvořen předpoklad k pohybu po křivce, znázorněnému na obrázku 3. Střed tohoto zakřivení leží mimo říční profil. Vytvoří se nový rovnovážný stav (průřez 2-2). Tento pohyb po kružnici trvá tak dlouho, dokud se specificky těžší a specificky lehčí voda nevyrovnají co se týče teploty i rychlosti proudění. Teplotní spád v samotném příčném průřezu, jenž byl původně v příčném průřezu (2-2) negativní ve směru od levého břehu k pravému, se nyní obrací a začíná být negativní od pravého břehu k levému, protože při stále intenzivnějším ohybu hlavního proudu doprava (viz obrázek 3) zanechává po své levé straně lehčí vodu o vyšší teplotě a pomalejší rychlosti proudění. V místě obrácení teplotního spádu v rámci příčného průřezu vzniká prudkým snížením vlečné síly (předáním energie specificky těžší vody specificky lehčí levobřežní vodě) brod (příčný průřez 3-3). Porovnáme-li říční profil s příslušnou energetickou křivkou, pochopíme, že obě křivky jsou si velmi podobné.
Zátočiny se v říčním proudu začnou tvořit obvykle tam, kde je klimatickou polohou zajištěno střídání teplot ve velkém rozsahu během poměrně krátkých časových úseků (například na sestupu řeky do údolí apod.). Rovné a přímé koryto s pravidelným a oboustranným ukládáním říčních usazenin se naopak tvoří tam, kde zůstává teplotní spád na delších úsecích po dobu větší části roku pozitivní.
Zdravím – poota
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.
Naposledy upravil(a) poota dne čtv 14 říj 2010 12:08, celkem upraveno 1 x.
když jsem svého času dostudoval na pražské technice byl jsem chytřejší než autobus ale nejen to, myslel jsem si, že jsem jěště chytřejší než můj otec, což jak uvidíme dále pravda nebyla
Otec byl vášnivý rybář /rozuměj " sportovní" tzn chytal ryby bez podstatného důvodu je pak zabíjel a v té době jsme to všichni i jedli...... A protože byl pracovitý postavil pod Týnem nad Vltavou ještě v oblasti
kde končily vzduté vody orlické přehradní nádrže chatu a chtěl tam mít i loď - motorovou rychlou a s malou spotřebou. Lodní šroub bude prý speciální. Bude to šroubovice a kolem ní trubka, pravil otec - uvidíš jak to bude dobrý. Otče to je ale nesmysl, ta trubka kolem přidá odpor a jěště kdo kdy viděl, aby měl lodní šroub
dva závity ... ha ha ha....... 'Jěště nic nevíš pravil otec ... a pak jsme udělali dva shodné modely lodí já měl
lodní šroub na něm z modelářské prodejny a on dvouzávitový soustružený stejného průměru navíc obalený trubkou, stejné motory stejné nové baterie. Otcova loď byla o 1/3 rychlejší , proud který to bralo z baterie byl cca u něj o 10 procent vyšší .
Od té doby vím, že pravda je mnohdy úplně jinde než by studovaný člověk očekával.
Velký člun pak neměl ale nikdy motor ... ale to už je jiná story.
K.
Pokračování „vodních toků“ (předchozí část je místo posledního dublu).
Pro vývoj vodního toku jsou kromě terénních vlivů a výše uvedeného vlivu teplotního spádu rozhodující i vliv geografické polohy a zemské rotace. Vlivy geografické polohy se v podstatě projevují prostřednictvím vývoje teplotního spádu.
Ve Švédsku například rovnoměrné klima umožňuje vývoj pozitivního nebo spíše jen velmi slabého negativního teplotního spádu, vodní proudy řek jsou rovnoměrné a stejně i usazování kalů. Říční koryta jsou zde proto pravidelná,obvykle mají pánvovitý tvar (viz obrázek 5). Přizpůsobování vodních mas o vysoké specifické hmotnosti klimatickým poměrům v severských nížinách probíhá poměrně pomalu a proto si voda dlouho uchovává svou teplotu. Podobné poměry najdeme i u ostatních horských bystřin, tekoucích chladnými soutěskami či lesy, v nichž se navzdory proměnlivým průtočným množstvím a obvykle i velkému spádu usazuje na kamenech mech. V okamžiku, kdy se koryto potoka vymaní z tohoto terénu, mizí i mech na kamenech a kameny jsou odvalovány, začne docházet k poškozování břehů; vodní tok dostává charakter řeky, v níž se neustále mění teplota vody.
Čím dříve je vodní tok vystaven přímému slunečnímu záření (například mýcením lesů apod.), tím rychleji a na kratším úseku se odehraje teplotní vyrovnání. Brzdění vodních mas, které jue tímto způsobeno, se odehrává nárazově a v ostrých brzdných křivkách a tím dochází k předčasnému ukládání doposud vlečených usazenin (ztráta energie a rychlosti při rychlém přechodu z pozitivního teplotního spádu na negativní). Vytvářejí se velmi široká koryta, takže voda, proudící v normálních dobách, je stále intenzívněji vystavována teplotním vlivům. Dalším následkem je nadměrné odpařování a přesycení atmosféry vodní parou, což má za následek dlouhotrvající deště nebo náhlé katastrofické přívalové srážky při vpádu studeného vzduchu.
Řeky v Benátské oblasti vstupují ze strmě se svažujících severoitalských hor do hornoitalské Pádské nížiny a tam jsou po větší část roku vystaveny vysoké a náhlé teplotní změně ve svém nejbližším okolí. Dokud proudí řeka horami, zůstává teplota její vody i teplota jejího bezprostředního okolí rovnoměrně nízká. Teplotní výkyvy se zde vyskytují jen v nepatrném rozsahu. Stavba koryta nevykazuje žádné zvláštní odchylky. Tento stav se náhle mění s příchodem řeky do oblasti nížiny, kde je po většinu roku teplo a občas i horko a kde se vyskytují intenzivní a náhlé výkyvy teplot. I denní a noční teploty vykazují rozdíly až 10oC. Průtočný profil dna zde přijímá charakteristickou podobu: velmi ploché dno s hluboce zaříznutou klínovitou proudovou rýhou (nebo při větší šířce koryta i se dvěma a více rýhami), čímž vzniká vysloveně dvojitý profil (obrázek 6). Kunety (proudové rýhy) těchto Torrente, jak se zde říká těmto vodním tokům, bývají zpravidla velmi hluboké. Protože však geologický spád koryta zde není příliš významný, zůstává rachlost vody v proudových rýhách v běžných mezích. Protože lesní hospodářství je v italských Alpách díky staletému zanedbávání na velmi nízké úrovni a protože celé dlouhé toky jsou tu zvápněny, dostávají se v období tání sněhu velké masy chladné vody bez jakéhokoliv přechodu do teplé nížiny. Téměř náhlé obrácení teplotního spádu zde způsobuje mechanickým vržením velkých vodních mas do tohoto koryta velké štěrkové usazeniny a v místech, kde není dostatečně široké, dochází k výrazným záplavám.
Zcela jinak vypadají poměry na západě Pádské nížiny, i když terénní poměry jsou zde stejné jako v Benátské oblasti. Tyto řeky nevykazují charakter Torrente, nýbrž přitékají pravidelným profilem a rovnoměrnou rychlostí do Pádu. Tato pravidelnost je způsobena velkými rezervoáry hornoitalských jezer, která zadržují vodu z tání horského sněhu a propouštějí ji do nížiny v teplotě, jež je již více přizpůsobena teplotním poměrům v nížině (přetékají ohřáté povrchové vody), takže již nedochází k vytváření tak strmého negativního spádu jako v případě Torrente.
Řeky, stékající z alpských svahů na sever, mají k dispozici stejné poměry, jaké byly popsány ve výše uvedeném případě, nikoli však tak nepříznivé, jako tomu bylo v případě Torrente, protože spád Alp severním směrem není tak strmý a teplotní rozdíly nejsou tak velké. Po odchodu z horské oblasti vykazují zde řeky jednostranné prohloubeniny s naplaveninami na vnitřní křivce (a rovněž dvojitý profil), což je důsledek po většinu roku existujícího negativního teplotního spádu v podélném i příčném průřezu (obrázek 7).
Dneska to nejde. Tenhle pitomej program mi už podruhý vygumoval skoro napsaný vzkaz, ne zrovna krátký, takže snad zítra. Ten kanec pitomej, kterej ho sesmolil, opoměl jeden z nejzákladnějších příkazů, a to SAVE (uložit). Zkusím to zas zítra. Dělají to tlustý prsty. Jakmile člověk bouchne do dvou čuftíků najednou, odebere se vzkaz do elektronického nebe.
Zatím ahoj, Slávek.
Je-li tvá přítomnost ve výhni okolností, vyuč se kovářem své budoucnosti.
