Magneto píše:... Určitě do něho ale láduješ další a další parametry, abys mu vylepšil "představivost". ...
... Proto mi v této Tvé simulaci chybí detail vzájemných vztahů. U Tebe to vypadá, jako by ten malý magnet postupoval tenkým střevem, ale skutečnost je taková, že v určité vzdálenosti převládne přitažlivost nad odpudivostí. ...
Ahoj, díky za Tvé přehodnocení přístupu k mému Frankensteineovi.
Dá se říct, že parametry jsem do programu naládoval už na začátku v plné síle. Vývoj programu neprobíhal tak, že bych zkusil něco a pak to doupravoval, aby to bylo přesnější a přesnějí - to by zbytečně dávalo prostor pro pochyby ve spolehlivosti. Takový program bych raději netvořil. Troufale tedy zmiňuji, že program pracuje na mnou vyvinuté velmi spolehlivé platformě, která v průběhu psaní programu není nijak pozměňována. Průběžně jsou doplňovány parametry jen k tomu účelu, aby to umělo víc analytických funkcí.
Ke Tvému obrázku o přítahu malého magnetu stejnými póly: Před pár dny jsem uvažoval nad tím, jestli to náhodou není tak, jak jsi pak nakonec nakreslil a tak jsem do programu zadal zvětšení situace, aby mi to ukázal víc podrobně. A byli jsme mimo mísu. Malý magnet skutečně prostupuje k velkému jakousi "bublinou" a indukční čáry tam jsou samostatné - žádná neprochází oběma magnety. A když jsem to viděl, tak mi došlo, že nad tím ani nelze pochybovat, protože při představování si nějakého pole nesmíme zapomenout na to, že indukční čáry vždy musejí mít možnost se zase někde plynule uzavřít. A když bys na svém nákresu pokračoval u malého magnetu se snahou čáru někam uzavřít, točil by ses do nekonečna v jakési spirále a neuzavřel bys ji.
Přítah při velké blízkosti těchto dvou magnetů navzdory natočení stejnými póly se dá vysvětlit pomocí toho, když si představíme, že ty vykreslené indukční čáry jsou určitým způsobem "pružné". Když je vpravo dost velký kus pole, které takhle zvenčí obepíná ten malý magnet, vlastně ho pak už díky té "pružnosti" natlačuje blíž k tomu velkému magnetu a v tom je ten začarovaný přítah.
###