Dokončení úvodní části.
Jiným známým jevem signalizujícím, existenci reálných el. nábojů ve vakuu, je změna elektrostatického pole v okolí nabité vodivé koule. Při vložení této koule do zcela „čistého“ vakua dochází k jevu, který (staří) fyzikové nazvali polarizací vakua. (Odkazuji na názor V.I. Rydnika v dalším textu) Elektrická polarizace, ale může vzniknout jen v prostředí, které obsahuje vázané el. náboje obou polarit – tedy v dielektriku. Pokud tedy ti fyzikové mluví o polarizaci vakua, nepochybně, aniž si to možná uvědomují, klasifikují vakuum jako dielektrikum.
Reakce na názory dosud projevené v diskusi: Intenzita el. pole a polarizace vakua jsou spojité nádoby: intenzitě el. pole odpovídá ekvivalentní míra polarizace prvků vakua, realizovaná mikropohybem el. nábojů vázaných v kvartonech. Není proto divu, že každá změna el. pole je primárně vyvolána reálným pohybem nosičů el. náboje a jejich pohyb vyvolá ekvivalentní vírové magnetické pole okolo těchto pohybů. Je to furt pryč,dokola
I moskevský prof. V.I. Rydnik, chodí kolem podstaty polarizace vakua elem. částicemi jako kolem horké, zakázané kaše když píše: „Vesmírný vakuový oceán, obklopující každý reálný elektron, se může v jeho bezprostředním okolí od něho poněkud vzdálit, zatímco kladný oceán se k němu stejně přiblíží. Jestliže bylo vakuum dosud elektricky neutrální, pak v přítomnosti reálného elektronu se tato nábojová homogenita poněkud naruší a
vznikne stav zvaný polarizace vakua, jenž je podmíněn popsanými lokálními deformacemi kladného a záporného oceánu.“ Protože nechce rozhněvat nejvyššího rabína fyziky, (nemůže si připustit existenci nějakých reálných, hmotných nosičů el. nábojů ve vakuu) a tak raději nezávazně fantazíruje o záporných a kladných „oceánech“
Staří fyzikové rovněž zjistili, že vakuum má, podobně jako každé dielektrikum, nenulovou susceptibilitu, permitivitu a permeabilitu.. Je tedy „čisté“ vakuum ozajstné dielektrikum se vším všudy. Limitní rychlost šíření ve vakuu, jeho polarizace, realizovaná mikropohybem vázaných el. nábojů identifikovaná proměnným magnetickým polem mezi deskami kondenzátoru, to vše svědčí o tom, že i
vakuum představuje jistou formu hmotnosti, protože fyzika dosud nezná bezhmotné nosiče el. náboje ! Otázka už tedy nestojí tak, jsou-li ve vakuu reálné nosiče el. nábojů, ale jen jakou formu a strukturu mají ty, dosud hypotetické, vakuové objekty. Něco už před staletími tušil i geniální Michael Faraday, když tvrdil, že se veškerá hmota navzájem, přes zdánlivě prázdný prostor, dotýká a fyzicky ovlivňuje. I když ani netušil nic o atomech, elem. částicích a pod. Jenže jak tyhle nesporné indicie o přítomnosti hmotných protoobjektů ve vakuu spojit s nesmiřitelnou Einsteinovou představou o prázdném, intaktním prostoru? V tomto kontextu lze jen konstatovat, že Einstein svou Speciální teorií relativity nadlouho „uzemnil“ výzkum a poznání struktury tohoto „jeviště“ fyziky. Svojí vysokou autoritou nám nadlouho „uřezal schody“ do „suterénu“ našeho vesmíru. Místo hmotného ovlivňování svého materiálního prostředí Einstein přisoudil hm. objektům jen pofiderní schopnost „ohýbat“ geometrii prázdného prostoru. Je to naprosto netransparentní a fyzikálně nesmyslné: materiální objekt svým hmotným působením ovlivňuje nemateriální, abstraktní geometrii prostoru?! A já se ptám, JAK?. Nehmotně? Pokud ale tohle hmotné působení na ‚geometrii prostoru připustíme‘ (hmotné působí vždy jen a jen na hmotné), tak je nutné tomu prostoru přiznat nějakou materiální strukturní formu, což by vlastně ani nebylo v rozporu se Sokratovým pohledem na svět. To ovšem Einstein kategoricky vyloučil: prostor je pro něho jen nehmotná, geometrická kategorie nevhodná k funkci univerzální vztažné soustavy. Škoda, poznání zákonitostí materiálního světa mohlo být na míle dále!
