Další díl z pojednání o jitru kvartonové fyziky.
Část II.
Elementární částice.
(Díl nejnáročnější na představivost).
Jak už jsem naznačil výše, vždy když se vyskytne v „moři“ dokonale nulitních kvartonů jeden volný, tj. nevázaný protoelement (vakant), vytvoří, jeho ničím nekompenzované hm. působení na jeho okolí, sférickou soustavu nenulitních, tj. excitovaných kvartonů; tzv. hmotové pole toho vakantu. Celé kvantum hmotného působení vakantu se interakcí se sousedními kvartony postupně rozprostírá na stále větší sférické plochy kvartonů. Takže intenzita narušení (hm. excitace) kvartonů hm. pole,
m = M/(r.r). Jak je z uvedené charakteristiky geneze hmotového pole zřejmé,
vakant a jeho hm. pole jsou spolu organicky nerozpojitelné, symbiotické. Vakant + jeho hm. pole = elementární částice. (Nejblíže této představě byli fyzikové Luis de Broglie a David Bohm. Jenže oba, bohužel, nerozpoznali podstatu vazby mezi submikroskopickou korpuskulí – vakantem- a jeho makroobjemovým hmotovým polem, původcem vlnových vlastností elem. částice; tzv. ‚vlnové klubko‘ (vlna-pilot) vázané na mikročástici, postulované de Brogliem, nemělo šanci trvale udržet pohromadě takovou nestabilní soustavu.
Prof. Rydnik píše:
„Elektron by bylo možno považovat za bodovou částici, kdyby nebyla neoddělitelně spojena s vlnou. Její vinou se jakoby rozmazávala poloha elektronu, který se může nacházet na libovolném místě své vlny“. Ovšem jaká je fyzikální podstata té podivné rozmazávací vlny vůbec netuší. Z jeho rovnic a transformací odpověď nepřichází. Také prof. Ívan Úlehla uvažuje, že
„pohyb elektronu má vlnový charakter, který je nerozlučně svázán se spojitou, v prostoru se rozkládající hmotou. Elektron jako vlna „obeplouvá“ věci a „dotýká“ se objektů relativně blízkých i relativně vzdálených vzhledem ke svým rozměrům.. Jen tak může dojít k ohybovým a interferenčním jevům při jeho pohybu. Přímá měřitelnost vlnové funkce je asi naprosto vyloučena.“
Bravo, páni profesoři! Stvořili jste další neměřitelnou virtualitu. Na to je možno pouze konstatovat, že oba fyzikové zdárně „obeplouvají“ realitu fyzikálního vakua a motají se v začarovaném bludném kruhu vymezeném mantinely STR, GTR a QED; cestu ven nenalézají. Nemohou.
V modelu Sokratovy kvartonové fyziky je organické spojení mikročástice a jejího hmotového makropole excitovaných kvartonů přirozené, protože obě složky tohoto symbiotika jsou ze stejného „těsta“ : tvoří je primární protoelementy tohoto, (našeho), „patra“ vesmíru. Obecně tedy každou elementární částici (foton není v tomto smyslu elem. částice; nemá vakant) tvoří organická symbióza submikroskopického vakantu, zdroje nekompenzovaného hmotného působení a jím generovaného makroobjemového hm. pole excitovaných kvartonů. (Markýz de Broglie by jistě zajásal a zvolal: heuréka). Pokud je taková elem. částice samotná v celém blízkém vesmíru, má její hmotové pole dokonalou sférickou strukturu narušených kvartonů a intenzita tohoto narušení kvartonů je dána výše uvedeným vztahem
m = M/(r.r) . Vakant se nachází uvnitř sférické 1. excitační ‚slupky‘ s největším stupněm excitace kvartonů. (Kvartony této 1. excit. slupky předávají svoji excitaci nezištně dál od vakantu a hmotové pole je na světě). Neustálou, patrně cyklickou, interakcí s kvartony 1. excitační slupky, tak vakant neustále opakovaně generuje své hmotové pole. Má-li vakant jednotkový elektrický náboj, (protože obsahuje nekompenzovaný protoel (p), nebo (p‘)), potom kromě hmotové excitace dochází i k radiální polarizaci (natáčení) kvartonů v celém hm. poli. Intenzita polarizace p tohoto elektrostatického pole má stejnou konstrukci jako při materiální excitaci, tj.
p = Q/(r.r) .
Pohyb elem. částice vůči struktuře světové kvartonové „mříže“.
Výše popsaná konstrukce elem. částice s ideálně sféricky strukturovaným hmotovým, případně elektrostatickým polem, je vcelku vůči světové kvartonové trojrozměrné „mříži“ nehybná, statická. Kdyby bylo možné označit si něčím kvartony 1. excitační slupky, zjistili bychom, že vakant trvale zůstává uvnitř této označené „skořápky“ a neustálou postupnou interakcí se všemi kvartony 1. slupky generuje své sférické hm. pole. Co je třeba učinit pro prostorové posunutí vakantu a tím i celého hm. pole částice z této „skořápky“? Je třeba vnějším hmotným působením narušit ideální sférický tvar 1. excitační slupky a vlastně celého sférického hm. pole částice. Jak to zařídit? Nejjednodušší způsob je umístit v blízkosti takového ‚zamrzlého‘ vakantu jiný vakant. Hmotným působením teď už dvou vakantů na společný kvartonový meziprostor mezi nimi vznikne
složené, součtové (aditivní) hmotové pole, které už nebude v okolí obou vakantů vůči nim sférické. Bude mít určitou míru asymetrie excitace. (Mimochodem, tohle je princip a podstata gravitačního pole. Gravitační pole je totiž součtové hmotové pole ode všech vakantů nacházejících se ve společném prostoru).
Ale vraťme se k principu pohybu vakantu (elem. částice). Jak jsem napsal je k tomu nutné narušit sférický tvar excitace hm. pole vakantu až na samu 1. excitační slupku. Jestliže před tím vakant, např. singlon (n), uvnitř 1. slupky interagoval se stejnou intenzitou se všemi kvartony této slupky, nyní jsou kvartony na spojnici mezi vakanty součtovým hm. působením obou vakantů o něco více, tedy asymetricky, excitovány, než kvartony na opačných stranách obou vakantů. Také excitace kvartonů 1. slupky není již vůči vakantu sféricky symetrická; ve směru vyvolané asymetrie hm.pole je jejich excitace největší. To se fatálně projeví při interakci vakantu s kvartony 1. slupky. S nejvíce excitovaným kvartonem na spojnici obou vakantů dochází k nejtěsnější vazbě až ke vzniku krátkodobé rezonance (npp’nn‘), která se pro vysokou vnitřní nestabilitu vzápětí rozpadá zpět na singlon a kvarton (n) + (p p’n n‘). Ta nestabilní rezonance, kvinton (npp’nn‘), se ovšem může rozpadnout zpět na singlon a kvarton tímto zajímavým způsobem: původní vakant- protoel (
n) - zůstane trvale ve vazbě s jemu přilehlými protoely uvnitř kvintonu (
npp‘n‘n) a vytvoří s nimi nový kompletní kvarton (pp’
nn‘), ovšem s tím, že se od toho kvintonu na opačné straně oddělil jaksi náhle „přebytečný“ protoel (n), který byl původně součástí kvartonu 1. slupky. Tím vznikne ‚nový‘ vakant defakto posunutý v prostoru o rozměr jednoho kvartonu. Hmotným působením právě vzniklého nového vakantu se vzápětí vytvoří nové, oproti původnímu, posunuté hm. pole. (Mám k tomu krásně v barvách vyvedený rozfázovaný schematický obrázek tohoto „přeskoku“ vakantu přes kvarton, ale bohužel, mašinostroj tohoto fóra kartinki nebere).
V. I. Rydnik podobný proces popisuje tak, že
„elektron se nesčíslněkrát noří do vakua a vynořuje se kdesi poblíž, v sousedství“. Fyzikové prý tento neobyčejný jev pojmenovali - třesoucí se elektron. Ano i tak se to dá názorně interpretovat: vakant částice se na okamžik z vnitřní strany 1. slupky spojí s nejvíce excitovaným kvartonem, tedy jakoby s ním zmizí ve vakuu a vzápětí se na druhé straně toho kvartonu (kvintonu) objeví nový vakant. Jeden konkretní vakant, protoel (
n), na okamžik „zanikl“ ve spojení s nejvíce excitovaným kvartonem a jiný protoel(n) téže kvality se vzápětí „vynořil“ (odštěpil) na opačné straně „těhotného“ kvintonu jako nový vakant. (Bohužel grafické znázornění tohoto procesu sem není možné přenést). Tento proces „zániku“ vakantů na jedné straně kvartonů a jejich „vynoření“ na opačných stranách těch kvartonů provází celý posuv vakantu a jeho hm. pole prostorem světové kvartonové trojrozměrné „mříže“. Vakant jakoby „skáče“ přes kvartony. Vakantem konkretní pohybující se elem. částice se postupně stávají protoely (n) odštěpené z kvartonů na trase pohybu; jak píše Rydnik: na jedné straně se částice ‚vnoří‘ do vakua a na opačné straně se z vakua (kvartonu) ‚vynoří‘. Čím strmější je gradient asymetrie excitace hm. pole vakantu, tím častěji se realizuje tento záměnný proces a vakant, singlon (n), se tímto „přeskokem“ přes kvartony fakticky posunuje kvartonovou „mříží ve směru největší asymetrie výsledného hm. pole, i se stále se obnovující a posouvající 1. excitační slupkou. Tady je třeba především zdůraznit:
podnět k popsanému posuvu elem. částice prostorem „kvartonové mříže“ vždy vychází ze stavu asymetrie jejího hm. pole! Samotné agens částice, vakant, je vlastně svým makroskopickým asymetrickým hmotovým polem „vlečen“ ve směru jeho největší asymetrie. Tohle je obecný princip pohybu veškeré hmoty v našem vesmíru! (Jak to mají zavedené jinde, nevím).
Je to absolutní nóvum chápání fyziky vakua a elem. částic a současně logické vysvětlení vlnové interference elem. částic na dvojštěrbině bez potřeby berliček vlnové funkce, či pravděpodobností! Uplatňuje se tu v plné šíři de Broglieho primární představa vlna-pilot! Směr a rychlost posuvu vakantu je dán gradientem a význačným směrem asymetrie hm. pole vakantu.
Ve III. části se zaměřuji na aplikaci tohoto obecného principu na fyzikální jevy jako jsou tzv. paradoxy STR, konstantní hmotnost volných hm. objektů v gravipoli, kvartonový model elem. částic a jejich vzájemná transformace, antivirtuály, nebo nová interpretace experimentů Pounda a Rebky s gamafotony v gravipoli atd.
Pokud by byl o tyto díly zájem postupně bych je sem „pověsil“. Ale zatímní chabý ohlas tomu nijak nenasvědčuje.
....martin11 
(Těleso ponořené do kapaliny... atd.) Hmotnost lodního nákladu se měří podle výtlaku se znalostí dopravovaného materiálu...