Téma smrt je opravdu zajímavé - každého čeká, jak píšeš, ale skoro nikdo ji nezažil

Teda spíš si ji nepamatuje. Nemyslím si, že tzv. duchovní lidé mají šmahem lehčí smrt než ti, co se o jakékoliv duchovno nikdy nezajímali. Podle mě jde spíš o přístup k životu, k problémům, ke všemu. Když někdo žije tak, že nic není jednoduché, nebude asi jednoduché ani jeho umírání. Ale kdo ví?
Spravedlnost, jak píší v článku, si nepředstavuju jako něco mimo nás. Věřím tomu, že při umírání zažijeme svůj život z pohledu lidí, které jsme potkali a nějak zasáhli, cítíme jejich pocity, jejich vztah k nám... Pro někoho pěkné zážitky, pro jiného očistec, když toho mnoho dobrého neudělal. A právě tyhle zážitky pak asi ovlivní to, jak se bude chovat a vyvíjet v dalším životě. Nevěřím v nějakou inteligenci nad námi, která by nás soudila. Proč by to dělala, když si to "užijeme" sami při "odchodu"? Ona inteligence, můžeme jí říkat třeba Bůh, si snad skrze naše pocity hraje, prožívá, zažívá, cítí...?