Prostor

[martin11]

Právě jsem dostala těžký úder....Dutá Země....jen tak naokraj....kvuli tomuto přesvědčení Hitler prohrál válku, páč se mu nepodařilo najít nic, co by tomu nasvědčovalo../ dutosti Země / ...nikde jsem se nedočetl, jakže je ta šlupka / kůra/ tlustá / silná/...podle toho článku , bychom měli žít na povrchu vnitřku koule... ...to je zase tema .....kdybych to byla věděla , tak jsem sem nelezla vaše KČ

[Schneider]

Já jsem o matematice napsal, že je vědou, která popisuje vlastnosti reality, ale není jí samou, protože k popisu používá abstraktů, zejména aritmetických a geometrických. U nich je zásadní předpoklad, že 1 je vždy přesně jedna a všechny jedničky jsou si naprosto stejné a kruh vymezený kružnicí je 2d, tak jako ideálně vodorovná plocha roviny. Realiita nezná 2d objekty, a ani ideálně vodorovnou plochu jakkoli ohraničenou nebo neoraničenou. Zrovna tak se v ní nenajde nic co by bylo geometricky přesnou přímkou. U všeho v reálu najdete v nějakém měřítku nerovnosti a nedokonalosti a vše cokoliv o čem se teoreticky hovoří jako o 2d objektu má i svou třetí dimenzi. V realitě se nic dvoudimezialního nevyskytuje. To je zásadní rozdíl mezi realitou a matemattikou, která ji popisuje. To je také důvod proč realita má pouze statistickou diskrétní povahu. Pokud má někdo s tím co píši, tak je třeb aby si UVĚDOMIL , ŽE KAŽDÝ PŘEDMĚT SE SKLÁDÁ Z MOLEKUL A TY Z ATOMŮ. Takže nejmenší jeho možná tloušťka je dána jejich průměrem. Aby bylo dosaženo dvoudimenzality čehokoliv musela plocha z jakéhokoliv materiálu být vytvořena z atomů dokonale placatých, které žádnou tloušťku nemají. Takže proto hovořím ve vztahu k matematice o abstraktech, které se v realitě, v přírodě nevyskytují a nikdy vyskytovat nebudou.

[Schneider]

Schneider napsal(a):pokračování asi třetí.
Vše musí mít své tolerance, rozdílnosti a míru pravděpodobnosti.

Proč? Proč dávat tomu prostoru a hmotě a barvám za vinu naši neschopnost je zcela chápat a přesně měřit a absolutně definovat? Definujeme tím jenom sebe a své znalosti, či spíše neschopnost. Nevidím v tom žádnou logiku. Malujeme tím čerty na zeď abychom se měli čeho bát a o čem si povídat a filosofovat. Kdyby mělo jsoucno jet podle lidských představ o tolerancích a pravděpodobnostech, dávno je po něm. Samo slovo pravděpodobnost je universální nesmysl. Jsoucno se na pravděpodobnosti nejspíše ani nevykašle a jede si podle svých pravidel, o kterých sotva něco tušíme, natož abychom je znali. Pravděpodobnost je důkazem neznalosti. Proč ji vyžadovat od jsoucna?

Jestli by kdo dával komukoliv vinu za naši neschopnost, za naše neúplné chápání reality, mohlii bychom to být pouze my. Čili bychom dávali vinu sami sobě. Jenže nejde o nějakou vinu, to o čem jsem psal je o něčem podstatně důležitějším. My, lidstvo konstruujeme stále složitější a geniálnější přístroje, které slouží k měření mnoha fyzikálních jevů při věděckých pokusech a zkoumání. Ale ať jsou stále více schopny podávat přesnější informace z o x řádů jemnější vrstvy struktury hmoty, vždy se setkáváme s určitou mírou drsnosti a neurčitosti. I kdybychom se mohli podívat do nitra asi 6tého kvarko-gluonového skupenství hmoty, tak ani v této polévce nelze najít dokonalou hladkost. Takže jsoucno-realita nejede podle nás, ono tolerance má, my je jen zjišťujeme. Nekonečno a nekonečnost není totéž. Zatím co nekonečno u mne je bez šance, tak o konečnosti lze mluvit v souvislosti v čase probíhajících procesů v časoprostoru Všehomíra. Nikdo nezná jak vznikl a jak zanikne, pokud je něco takového vůbec možné. Takže mluvíme-li o nekonečnosti ve smyslu jeho trvání, mluvíme o jeho vlastnosti, která je pro nás, naše chápání, nejpravděpodobnější, ale nikdy nedokazatelnou. Všehomír stále byl, je a bude.
Jsoucno se na pravděpodobnosti vykašlat nemůže, o svých vlastnostech nic neví, nemá vědomí pouze je. Nechci tady tvrdohlavě diskutovat a mít vždy pravdu. K problematice různých typů interakcí a pravděpodobnosti existuje skvělá kniha Řád z chaosu, od Illyy Prigogine a Issabelly Stengersové. Mohu vřele doporučit.
Ještě k entropii. Protože Všehomír nemá vnějších hranic a tedy ani nemá možnost ztráty své energie, tak v něm musí platit beze zbytku druhá termodynamická věta. Jediné co v něm může probíhat je stálá entropie v našem a i v ostatních v něm existujících vesmírů a současná koncentrace energie v místě vesmíru budoucích. Tento proces spolu s ději na úrovni struktury vakua dává Všehomíru nesmrtelnost- trvalou existenci navždy.
Menší otázečka: Umí si někdo představit velikost prostoru Všehomíra je-li všude, anebo komu to vadí, jehož prostor v kterémkoliv směru je nekonečný?
Jak měřit délku času jeho trvání bez hodinek, které by se sice na Zemi našly, ale v prostoru Všehomíra těžko, když jeho trvání lze měřit jen jako
běh času probíhjících změn ( pulzů, cyklů, tepů, kmitů a pod.) současně v celém jeho prostoru? Je takové měření, byť teoretické, vůbec možné?

Dodatek k fraktálům. Docela jsem zapomněl na nejmarkantnější jev s nimi spojený - sněžnou vločku. Tvrdí se, že dosud se nestalo, aby byly dvě stejné. To dosud trvá stamiliony let, od té doby kdy první dopadla na zem. Takže i v neživé přírodě se fraktály najdou. Škoda, že se tu nenajde někdo, kdo tomuto tématu skutečně rozumí. Rád bych se v tématu fraktály-prostor-hmota něco nového dověděl. JSCH

[Schneider]

Důkaz, že stále více pouze nevíme je uveden v textové příloze. Stále je o čem si pokecat.
JSCH

[Schneider]

Ještě jeden zajímavý článek.

Paul LaViolette a galaktické supervlny

Dr. Paul LaViolette je autorem mnoha knih zabývajících se tématikou mimozemského života, fyziky, astronomie, klimatologie a psychologie. Je to americký vědec, který se narodil v roce 1948 v New Yorku. V souvisloti s předpokládanými událostmi roku 2012 LaViolette proslul svou teorií galaktické supervlny.

Oba jeho rodiče se podíleli na tzv. Manhattan project – vývoji první americké atomové bomby. Možná to přivedlo malého Paula k lásce k fyzice, v roce 1969 získal na Hopkinsově univerzitě titul BA za fyziku, v roce 1973 titul MBA na Chicagské univerzitě a v roce 1983 na Portlandské státní univerzitě titul Ph.D.

O teorii supervlny si uděláme nejlepší představu, když se podíváme na následující video:


LaViolette se pokládá také za jednoho z autorů subkontové fyziky, která zcela nově řeší otázky hmoty v mikrosvětě. Jeho alternativní pojetí kosmologie by podle jeho slov jednou mohlo nahradit globálně uznávanou teorii velkého třesku.

Supervlny LaViolette předpokládal již ve své dizertační práci. Jak se na jeho teorie dívali ostatní vědci a zda se některé z nich potvrdily, se můžete podívat zde (převzato z webu http://www.matrix-2001.cz)
Teoretické předpovědi „supervlny“ a jejich následné ověření

Exploze Galaktického Jádra – převažující názory (1980): V tomto období většina astronomů předpokládala, že jádro naší galaxie vstupuje do období zvýšené aktivity („exploduje„) každých 10 až 100 milionů let a setrvává v tomto cyklu po dobu několika milionů let. Vzhledem k tomu, že naše galaktické jádro se v současné době chová poměrně klidně, předpokládali, že setrvá v tomto období „nečinnosti“ ještě po dobu několika milionů let. Tento názor byl oficiální a převažující, i když již v roce 1977 astronom Jan Oort citoval jisté důkazy, které nasvědčovaly tomu, že naše galaktické jádro bylo ve zvýšené aktivitě již zhruba před 10 000 lety.

Predikce č.1 (1980 – 1983): Ve své disertační práci LaViolette předpokládal, že exploze našeho galaktického jádra se vracejí každých 10 000 let a trvají od několika set let až několik tisíc let. Byl první, který přišel s takto krátkou frekvencí explozí jádra naší galaxie.

Potvrzení (1998): V roce 1988 napadl výše uvedenou teorii dr. La Violetta astronom Mark Morris s tím, že tato myšlenka je nesmyslná a nemá žádnou hodnotu. Nicméně o deset let později v roce 1998 ten samý Morris na základě dlouhodobého pozorování přiznal, že naše galaktické jádro exploduje každých 10 000 let s tím, že stav této zvýšené aktivity trvá několik set let.
Záležitost kosmického záření – převažující názory (1980 – 1983): V této době astronomové předpokládali, že mezihvězdná magnetická pole jsou schopná zachytit kosmické záření uvolněné uvnitř naší galaxie v důsledku exploze a nebo přinejmenším zpomalit jeho tok směrem k vnějším částem galaxie, takže k Zemi by se taková energetická vlna záření dostala po několika milionech let a o velmi nízké intenzitě.

Predikce č.2 (1980 – 1983): Studie dr. LaVioletta hovoří o tom, že kosmické záření plynoucí z centra naší galaxie je jen minimálně ovlivněno mezihvězdnými magnetickými poli, přičemž propaguje tzv. „hvězdicový charakter koherentní vlny“ směřující do vnějších částí galaxie. Jako první přichází s pojmem „Galaktické supervlny“.

Potvrzení (1985): Astrofyzikové objevili rentgenové pulsary, které prakticky nepřetržitým způsobem sprchují Zemi vysokoenergetickými kosmickými částicemi, které prostupují prostředím o 25 000 světelných let prakticky rychlostí světla následující trajektorii přímé linie, která je nedotčená mezihvězdnými magnetickými poli.

Potvrzení (1997): Astrofyzikové objevili silné impulsy gama záření přicházející z galaxie vzdálené miliardy světelných let. Tradiční média jako například „Sky & Telescope magazíne“ naznačily, že tyto pulsy gama záření mohly být doprovázené proudem vysokoenergetického kosmického záření letící rychlosti světla podél tzv. „rectilineární linie“. Ve skutečnosti v podstatě zopakovala to, co o 14 let dříve za tuhého odporu tradiční vědy navrhoval v rámci teorie „supervlny“ LaViolett.

Potvrzení (2000): Radioastronomové oznámili v lednu roku 2000 v časopise americké astronomické společnosti objev tzv. „synchrotronního radiového záření“, které přicházelo z našeho galaktického centra ve směru (Sgr A) přičemž vykazovalo charakteristické „cirkulární polarizace“. Vědci se v tuto dobu shodli na tom, že návrh dr. LaVioletta ohledně cirkulární polarizace ukazuje na to, že elektrony kosmického záření prostupují galaxii paprskovitě galaktického centra po zcela přímých trajektoriích.
Bombardování kosmickým zářením – převažující názory (1980 – 1983): V této době byli astronomové přesvědčeni, že tok kosmického záření je v podstatě konstantní po miliony let, přičemž intenzivní období bombardování kosmickým zářením nastává velmi zřídka. V průměru tak každých 30 milionů let a to primárně jako důsledek exploze supernovy v relativně blízkém kosmickém prostředí

Predikce č.3 (1980 – 1983): Dr. Paul LaViolett v tuto doby veřejně oznámil své přesvědčení o tom, že poslední velká salva bombardování kosmickým zářením zasáhla naší planetu na konci doby ledové tedy asi před 14 000 lety. Jeho nálezy naznačovaly, že již v dřívější době opakovaně proudy takového silného kosmického záření zasáhly naší Slunečné soustavu a co se týče Země, pak měly vždy na svědomí zahájení nebo ukončení doby ledové. LaViolett byl prvním, který oficiálně navrhl podstatně kratší periodu bombardování naší planety intenzivním kosmickým zářením.

Potvrzení (1987): Glaciologové objevili nejsilnější emisi izotopu „beryllium – 10″ ve vrstvách polárního ledu. Tento objev prokázal, že proudění kosmického záření na naší planetě bylo právě v této době velmi vysoké. Jde o období, které je shodné s průběhem poslední doby ledové, což potvrzuje teorii dr.LaVioletta o tom, že tzv. „galaktická supervlna“ opakovaně prošla naší Sluneční soustavou v geologicky velmi nedávné době.

[Schneider]

Ještě jeden článek v příloze. Jde o banalitu, jménem Velký třesk. Dávám ho k diskuzi, i přes evidentní nezájem. Jde asi na dlouhou dobu poslední příspšvek.
Dělám to proto, že mí připadá velmi rozumný a nestranný. Obsahuje uzavřený komplex současných znalostí k tomuto tématu.
Jsem si vědom, že v této části fóra jde zejména o to najít způsoby čerpání energie z vakua. Přesto si, že i diskuze o věcech zdánlivě okrajových, k diskuzi patří.

29. 9. 2007
Velký třesk (anglicky Big Bang) je vědecká kosmologická teorie, která popisuje raný vývoj a tvar Vesmíru. Hlavní myšlenkou je, že obecná teorie relativity může být zkombinovaná s pozorováními galaxií vzdalujících se od sebe, z čehož se dá odvodit stav Vesmíru v minulosti, ale i v budoucnosti. Přirozeným důsledkem Velkého třesku je, že Vesmír měl v minulosti vyšší teplotu a hustotu. Termín „Velký třesk“ se v užším smyslu používá pro označení časového bodu, kdy začalo pozorované rozpínaní Vesmíru, v širším smyslu na označení převládajícího kosmologického paradigmatu, vysvětlujícího vznik a vývoj Vesmíru.

Termín „Velký třesk“ poprvé použil Fred Hoyle v roku 1949 během programu rozhlasové stanice BBC s názvem „Podstata věcí“ (anglicky The Nature of Things); text byl vydaný roku 1950. Hoyle tuto teorii nepodporoval a plánoval se jí vysmát.

Jedním z důsledků Velkého třesku je, že podmínky dnešního Vesmíru jsou odlišné od podmínek v minulosti nebo v budoucnosti. Na základě tohoto modelu mohl George Gamow v roce 1948 předpovědět reliktní záření, které bylo roku 1960 nakonec i objeveno a posloužilo jako důkaz potvrzující správnost teorie Velkého třesku, vyvracející tak teorii stacionárního Vesmíru.

Podle současných fyzikálních modelů byl Vesmír před 13,7 miliardami lety ve formě tzv. počáteční singularity (která měla některé společné rysy i se singularitou gravitační), v které byla měření času a délky bezpředmětná a teplota spolu s tlakem byly nekonečné. Protože zatím neexistují žádné modely systémů s takovýmito charakteristikami, speciálně žádná teorie kvantové gravitace, zůstává toto období historie Vesmíru nevyřešeným fyzikálním problémem.

Historie teorie

V roce 1927 byl belgický kněz Georges Lemaître prvním, kdo předložil návrh, že Vesmír začal „výbuchem prehistorického atomu“. Ještě dříve, v roce 1918, změřil štrasburský astronom Carl Wilhelm Wirtz systematický rudý posuv některých „mlhovin“, který nazval „K-korekce“; nebyl si však vědom kosmologických důsledků, ani toho, že údajné mlhoviny byly ve skutečnosti galaxie mimo naši Mléčnou dráhu.

Einsteinova obecná teorie relativity, která se v té době rozvíjela, nedovolovala statické řešení (to znamená, že Vesmír se musel buď rozpínat, nebo zmenšovat). Tento výsledek považoval sám Einstein za chybný a snažil se ho opravit přidáním kosmologické konstanty. Aplikování obecné teorie relativity na celý Vesmír se podařilo Alexanderovi Friedmanovi, jehož rovnice popisují Friedmannův-Lemaîtreův-Robertsonův-Walkerův vesmír.

Roku 1929 našel Edwin Hubble experimentální důkazy, kterými zdůvodnil Lemaîtreovu teorii. Hubble též roku 1913 zjistil, že se galaxie od sebe vzdalují. Použitím měření rudého posuvu Hubble zjistil, že daleké galaxie se vzdalují ve všech směrech rychlostmi (vzhledem k Zemi) přímo úměrnými jejich vzdálenosti, což nyní známe jako Hubbleův zákon.

Vzdalování galaxií naznačovalo dvě různé možnosti. První z nich, vytvořená a obhajovaná Georgem Gamowem byla, že Vesmír začal v konečném čase v minulosti a od té doby se neustále rozpíná. Druhou byl model stacionárního vesmíru, vypracovaný Fredem Hoylem. Podle tohoto modelu by se při vzdalování galaxií tvořila nová hmota a Vesmír by v libovolném okamžiku vypadal stejně. Několik let byly obě tyto protichůdné teorie podporované stejnou měrou.

Pozorování však brzo přinesla důkazy, které dodaly zdrcující podporu právě teorii Velkého třesku, která se od poloviny 60. let 20. století považuje za nejlepší dostupnou teorii vzniku a vývoje Vesmíru. Prakticky všechna teoretická práce v kosmologii zahrnuje rozšiřování a vylepšování základní teorie Velkého třesku. Velká část této práce se zaměřuje na pochopení, jak se v kontextu Velkého třesku formují galaxie, pochopení toho, co se při Velkém třesku stalo a slučování pozorování s teorií.

Ke konci 90. let 20. století a na začátku 21. století se v teorii velmi pokročilo díky důležitému pokroku v technologii dalekohledů a ve spojení s obrovským množstvím družicových údajů např. ze sond COBE a WMAP. Tyto údaje umožnily astronomům spočítat mnoho parametrů Velkého třesku s lepší přesností a neočekávaně vedly k důležitému zjištění, že se rozpínaní Vesmíru zrychluje.

Stručný přehled

Na základě měření rozpínání Vesmíru pomocí supernov typu Ia, měření vlastností kosmického mikrovlnného pozadí a měření korelačních funkcí galaxií, je stáří Vesmíru 13,7 ± 0,2 miliardy roků. Skutečnost, že se tato tři nezávislá měření shodují, je považována za silný důkaz pro takzvaný Lambda-CDM model, který detailně popisuje podstatu součástí Vesmíru.

Raný Vesmír byl homogenní a izotropně vyplněný vysokou energetickou hustotou. Přibližně 10-35 sekund po Planckově času se Vesmír exponenciálně zvětšil během období nazývaného kosmická inflace. Když se pak inflace zastavila, hmotné součásti Vesmíru byly ve formě kvark-gluonového plazmatu, v kterém se všechny částice relativisticky pohybovaly. S růstem Vesmíru klesala jeho teplota. Při určité teplotě se začaly vázat kvarky a gluony, a tak tvořit baryonová hmota. Díky fyzikálním nesymetriím se vytvořilo o něco více hmoty, než antihmoty. Hmota a antihmota povětšinou rekombinovala, a dnes tak pozorujeme jen ten malý zbytek hmoty, který už zrekombinovat nemohl.

Jak se Vesmír dál zvětšoval, jeho teplota dále klesala, což vedlo k dalším procesům narušujícím symetrie, které se začaly projevovat jako známé interakce a elementární částice. Ty brzo umožnily vznik atomů vodíku a helia. Tento proces se nazývá nukleosyntéza Velkého třesku. Vesmír se dále ochlazoval, hmota se přestala pohybovat relativisticky a její vlastní hmotnost začala gravitačně dominovat nad energií záření. Asi po 100 000 letech se záření oddělilo od hmoty. Vesmír se tak stal pro záření průhledný. Záření z této doby se tak zachovalo až do dneška a můžeme ho dnes pozorovat jako reliktní záření.

Časem se začaly o trošku hustější oblasti v téměř homogenním Vesmíru díky gravitaci ještě více zahušťovat. Vytvořily se tak oblaka plynu, galaxie, hvězdy a ostatní kosmické smetí, které dnes můžeme pozorovat. Detaily tohoto procesu závisí na množství a typu hmoty ve Vesmíru. Tři možné typy jsou známé jako studená temná hmota, horká temná hmota a baryonická hmota. Nejlepší dostupné měření (ze sondy WMAP) ukazují, že dominantním typem hmoty ve Vesmíru je studená temná hmota. Ostatní dva typy hmoty představují méně než 20 % veškeré hmoty ve Vesmíru.

Zdá se, že dnešnímu Vesmíru dominuje záhadná forma energie známá jako temná energie. Přibližně 70 % celkové energie dnešního Vesmíru je v této formě. Tato temná energie má schopnost způsobovat změnu rozpínaní Vesmíru z lineární závislosti rychlost – vzdálenost, čímž způsobuje, že se časoprostor na velkých vzdálenostech rozpíná rychleji než se očekávalo. Temná energia nabírá podobu termínu kosmologické konstanty v Einsteinových rovnicích pole v obecné teorii relativity, avšak podrobnosti její stavové rovnice a také vztahu se standardním modelem částicové fyziky se stále zkoumají jak z teoretické roviny, tak i pozorováními.

Všechna tato pozorování jsou obsažena v kosmologickém Lambda-CDM modelu, který je matematickým modelem Velkého třesku se šesti volnými parametry. Záhady se objevují, když se přibližujeme k počátku času a Vesmíru vůbec. Pro prvních 10-33 s, tedy pro dobu před velkým sjednocením sil, nemáme žádnou smysluplnou teorii. Einsteinova teorie předpovídá singularitu s nekonečnými hustotami. Pro jejich odstranění bychom potřebovali kvantovou gravitaci. Pochopení dějů v této době je jedním z největších nevyřešených problémů moderní fyziky.

Teoretická podpora

Dnešní podoba teorie Velkého třesku závisí na třech předpokladech:

Univerzálnost fyzikálních zákonů
Kosmologický princip
Koperníkův princip

Když se vymyslely, byly tyto myšlenky jednoduše přijaté jako postuláty, avšak dnes jsou v plném proudu snahy o jejich ověření. Univerzálnost fyzikálních zákonů byla ověřená na úroveň, že největší změna fyzikálních konstant během doby existence Vesmíru je řádu 10-5. Izotropie Vesmíru, která definuje Kosmologický princip, byla ověřená na úroveň řádu 10-5. Změřilo se také, že Vesmír je homogenní v největších škálách až do 10% úrovně. Nyní je snaha ověřit Koperníkův princip pozorováním interakcí galaktických klastrů s reliktním zářením pomocí Sjunjajevova-Zeldovičova jevu až na úroveň 1% přesnosti.

Teorie Velkého třesku používá Weylův postulát pro jednoznačné měření času v libovolném bodě jako „času od Planckova času.“ Měření v tomto systému je založeno na konformních souřadnicích, ve kterých takzvané spolupohybující se vzdálenosti a konformní časy oprošťují rozpínání Vesmíru (parametrizovaném kosmologickým škálovým faktorem) od započítávání časoprostorových měření. Spolupohybující se vzdálenosti a konformní časy jsou definovány tak, že pohybující se s kosmologickým tokem jsou od sebe ve stále stejné spolupohybující se vzdálenosti a částicový horizont nebo-li hranice pozorování místního vesmíru je daná konformním časem.

Jelikož Vesmír může být popsán takovýmito souřadnicemi, Velký třesk není explozí hmoty pohybující se ven a plnící prázdný vesmír. Místo toho se zvětšuje sám časoprostor. Toto zvětšování způsobuje, že fyzické vzdálenosti mezi jakýmikoli dvěma body v našem Vesmíru se zvětšují. Objekty, které jsou svázány dohromady, například gravitací, se ale nezvětšují, protože fyzikální zákony, které jim vládnou, jsou uniformní a nezávislé na zvětšování. Navíc je zvětšování Vesmíru na dnešních malých škálách tak malá, že jakákoliv závislost fyzikálních zákonů na zvětšování je současnou technikou neměřitelná.

Pozorované důkazy

Všeobecně se uznávají tři pilíře pozorování podporující teorii Velkého třesku, a to Hubbleův zákon rozpínání, který vzešel z pozorování rudého posuvu galaxií, přesné měření reliktního záření a četnost lehkých prvků. Navíc pozorované vzájemné vztahy struktur velkého měřítka ve Vesmíru velmi dobře zapadají do standardní teorie Velkého třesku.

Hubbleův zákon

Podle pozorování vzdálených galaxií a kvasarů jsou spektra těchto objektů posunuty k červenému konci spektra, to znamená k delším vlnovým délkám. Naměřený posuv se dává do souvislosti s Dopplerovým posuvem záření tělesa, které se od nás vzdaluje určitou rychlostí. Z těchto měření rychlostí a měření vzdáleností těchto těles vyplývá, že tato rychlost závisí na vzdálenosti lineárně. Této závislosti se říká Hubbleův zákon:

v = H0D

kde v je rychlost, D je vzdálenost od objektu a H0 je Hubbleova konstanta, která má podle měření sondy WMAP hodnotu 71 ± 4 km/s/Mpc.

] Reliktní záření
Měření reliktního záření provedené sondou WMAP.
Měření reliktního záření provedené sondou WMAP.

Teorie Velkého třesku předpověděla existenci mikrovlnného záření, které mělo přicházet ze všech směrů a mít charakter záření absolutně černého tělesa, takzvané reliktní záření.

Toto záření mělo být pozůstatkem baryogeneze z doby, kdy se Vesmír stal průhledným pro elektromagnetické záření. Před tím díky neustálým interakcím s plazmatem se elektromagnetické záření neustále Comptnovým jevem rozptylovalo. Jakmile se ale utvořily atomy, mohlo se záření začít volně šířit na delší vzdálenosti.

Protože raný Vesmír byl v tepelné rovnováze, záření z této doby má spektrum záření absolutně černého tělesa a přicházet ze všech směrů téměř stejné. Díky Hubbleově rozpínání se ale jeho vlnová délka značně prodloužila, a tak dnes už nemá původní teplotu asi 3 000 K, ale jen několik málo K nad absolutní nulou.

Roku 1964 Arno Penzias a Robert Wilson při měření s mikrovlnnou anténou Bellových laboratoří náhodně objevili předpovězené reliktní záření. Za tento objev dostali oba vědci Nobelovu cenu. Bylo to významné potvrzení teorie Velkého třesku.

V roce 1989 NASA vypustila sondu COBE (Cosmic Background Explorer — „Průzkumník kosmického pozadí“), která reliktní záření velmi rychle proměřila. Naměřená teplota 2,726 K (-270,274 °C) plně souhlasila s předpovědí. Dále se zjistilo, že s přesností 1 ku 10-5 je reliktní záření izotropní. V 90. letech se pak zjistilo, že záření je přeci jenom slabě anizotropní. Měření typických úhlových rozměrů těchto odchylek vedlo ke zjištění, že Vesmír je geometricky plochý (viz tvar Vesmíru).

Roku 2003 byly uveřejněny výsledky měření sondy WMAP (Wilkinson Microwave Anisotropy probe), která velmi přesně změřila některé kosmologické parametry. Měření i zneplatnilo několik speciálních modelů kosmické inflace, ale výsledky s inflační teorií obecně souhlasily.

Četnost původních prvků

Použitím modelu Velkého třesku je možné vypočítat koncentraci helia-4, helia-3, deuteria a lithia-7 ve Vesmíru. Všechny koncentrace jsou závislé na jediném parametru, a to poměru fotonů k baryonům. Předpovězená poměrná množství jsou přibližně 25 % pro 4He ku H, 10-3 pro 2H ku H, 10-4 pro 3He ku H a 10-9 7Li ku H.

Měření původní četnosti všech čtyřech izotopů se shodují s těmito předpovězenými hodnotami. Tato shoda je silným důkazem pro teorii Velkého třesku, protože je to jediné nám známé vysvětlení pro tyto koncentrace.

Vývoj a rozložení galaxií

Podrobná pozorování stavby a rozložení galaxií a kvasarů také poskytují silný důkaz pro teorii Velkého třesku. Kombinace pozorování a teorie napovídají, že první kvasary a galaxie se vytvořily asi miliardu let po Velkém třesku a od té doby se vyvinuly i větší struktury jako kupy a nadkupy galaxií. Hvězdné populace stárly a vyvíjely se, takže vzdálené galaxie, které pozorujeme takové, jaké byly v raném Vesmíru, vypadají značně odlišně než galaxie blízké. Navíc galaxie, které se vytvořily relativně nedávno, se znatelně liší od galaxií v podobných vzdálenostech, které se ale vytvořily krátce po Velkém třesku. Tato pozorování jsou silným argumentem proti stacionárnímu modelu. Velké struktury dobře souhlasí se simulacemi Velkého třesku a tvoření struktur ve Vesmíru a pomáhají doplnit detaily teorie.

Problémy teorie Velkého třesku

Během historie teorie Velkého třesku vyvstalo několik problémů. Některé jsou dnes už překonané buď změnami teorie nebo přesnějšími měřeními. Jiné, jako například problém hrotového hala nebo problém četnosti trpasličích galaxií, se nepovažují za fatální, protože mohou být vyřešeny úpravou teorie.

Malý počet zastánců nestandardní kosmologie věří, že žádný Velký třesk nikdy nebyl, a tvrdí, že řešení těchto problémů vyžaduje účelové úpravy a dodatky k teorii. Nejčastěji jsou napadány části standardní kosmologie, které zahrnují temnou hmotu, temnou energii a kosmickou inflaci. I když vysvětlení těchto částí jsou dosud nevyřešeny, nezávislá pozorování nukleosyntézy Velkého třesku, reliktního záření, velkorozměrových struktur a supernov typu Ia napovídají, že se je podaří s touto teorií skloubit. Gravitační projevy napadávaných objektů jsou již dobře zpracované jak po pozorovatelské, tak teoretické stránce, ale ještě nebyly zahrnuty do Standardního modelu fyziky částic. Ačkoli některé aspekty teorie zůstávají nevysvětlené fundamentální fyzikou, naprostá většina astronomů a fyziků souhlasí, že velmi dobrá shoda mezi teorií Velkého třesku a pozorováními pevně zakotvila všechny základní části teorie.

Následuje několik „problémů“ a hádanek Velkého třesku

Problém horizontu

Problém horizontu vychází z předpokladu, že informace nemohou cestovat rychleji než světlo, a tak dvě oblasti Vesmíru vzdálené od sebe více než je rychlost světla vynásobená věkem Vesmíru nemohou být kauzálně (příčinně) spojeny. Pozorovaná izotropie kosmického mikrovlnného pozadí je z tohoto ohledu problematická, protože velikost horizontu v tom čase odpovídá přibližně dvěma úhlovým stupním na obloze. Pokud měl Vesmír od Planckova času stejnou historii rozpínání, neexistuje žádný mechanismus, který by umožnil, aby tyto oblasti měly stejnou teplotu.

Tato zdánlivá rozporuplnost je vyřešená inflační teorií, podle které homogenní a izotropní skalární energetické pole dominuje Vesmíru v čase 10-35 sekundy po Planckově času. Během inflace projde Vesmír exponenciálním rozpínáním a kauzálně spojené oblasti se rozpínají za vzájemné horizonty. Heisenbergův princip neurčitosti předpovídá, že během inflační fáze existovaly primordiální kvantové tepelné fluktuace, které se zvětšily až do velikosti Vesmíru. Tyto fluktuace posloužily jako zárodky všech současných struktur ve Vesmíru. Po inflaci se Vesmír rozpínal podle Hubbleova zákona a oblasti, které nebyly v kauzálně spojeny, se vrátily pod horizont. To vysvětluje pozorovanou izotropii reliktního záření. Teorie inflace předpovídala, že primordiální fluktuace téměř vůbec nezávisely na svých velikostech, což bylo přesně potvrzené měřeními reliktního záření.

Plochost

Problém plochosti je problém vycházející z pozorování, které vzešlo z úvah o geometrii Vesmíru spojené s Friedmannovou-Lemaîtreovou-Robertsonovou-Walkerovou metrikou. Obecně, Vesmír může mít tři odlišné typy geometrií: hyperbolickou geometrii, Euklidovskou geometrii, nebo eliptickou geometrii. Geometrie Vesmíru je daná celkovou energetickou hustotou Vesmíru. Hyperbolickou geometrii by Vesmír měl, pokud by hustota byla menší než kritická, eliptickou, pokud by hustota byla větší než kritická, a Euklidovskou, pokud by hustota byla přesně kritická. V raných fázích musel Vesmír mít hustotu kritickou s přesností na 1:1015. Větší odchylka by způsobila buď tepelnou smrt, nebo Velký křach a Vesmír by nemohl existovat takový, jaký ho dnes známe.

Vyřešení tohoto problému nabízí opět inflační teorie. Během inflační fáze se časoprostor zvětšil natolik, že jakékoliv zbytkové zakřivení bylo zcela vyhlazené. Vesmír musí tedy být plochý právě díky inflaci.

Magnetické monopóly

Problém magnetických monopolů vyvstal koncem 70. let 20. století. Teorie velkého sjednocení předpovídaly, že bodové poruchy v topologii prostoru, které by se projevily jako magnetické monopóly, by musely ve Vesmíru být mnohem častější než se pozoruje (žádný se ještě nikdy nepozoroval).

Tento problém také řeší inflační teorie, která odstraňuje bodové poruchy z pozorovatelného Vesmíru stejným způsobem, jakým narovnala geometrii Vesmíru na plochou.

Baryonová asymetrie

Stále není zcela jasné, proč se ve Vesmíru vytvořilo více hmoty než antihmoty. Obecně se předpokládá, že když byl Vesmír mladý a velmi horký, byl ve statistické rovnováze a obsahoval stejné množstvá baryonů a antibaryonů. Nicméně naše pozorování ukazují, že i v těch nejvzdálenějších částech Vesmíru je jen minimum antihmoty. Tuto nesymetrii vytvořil neznámý proces baryogeneze. Aby baryogeneze nastala, musely být splněny Sacharovovy podmínky. Muselo být narušeno baryonové číslo, narušeny C-symetrie a CP-symetrie a Vesmír se musel odchýlit od tepelné rovnováhy. Všechny tyto podmínky byly při Velkém třesku splněny, ale to by pro dnes pozorovanou asymetrii nestačilo. Pro její vysvětlení bude třeba provést další vysokoenergetické částicové experimenty.

Stáří kulových hvězdokup

V 90. letech 20. století se zjistilo, že pozorování kulových hvězdokup jsou neslučitelné s teorií Velkého třesku. Počítačové simulace kulových hvězdokup, které souhlasily s pozorováními jejich hvězdných populací, ukazovaly, že kulové hvězdokupy jsou staré asi 15 miliard let, což je v rozporu s teorií Velkého třesku, podle které Vesmír vznikl před 13,7 miliardami let.

Problém byl vyřešen o několik let později, kdy byly vyvinuty nové simulace, které zahrnovaly také ztrátu hmoty díky hvězdnému větru. Ačkoli je určování stáří kulových hvězdokup stále problémem, je jasné, že tyto objekty jsou ve Vesmíru jedny z nejstarších.

Temná hmota

V 70. a 80. letech 20. století některá pozorování (zejména měření galaktických rotačních křivek) ukázala, že ve Vesmíru není dostatek viditelné hmoty, která by byla zodpovědná za velikosti gravitačnich sil uvnitř a mezi galaxiemi. Toto vedlo k myšlence, že až 90% hmoty ve Vesmíru není normální nebo baryonická hmota, ale takzvaná temná hmota. Navíc předpoklad, že Vesmír je složen zejména z normální hmoty, vedl k předpovědím, které se rozcházely s pozorováními. Zatímco původně byla temná hmota kontroverzní, dnes je přijímána jako standardní součást kosmologie díky pozorováním anizotropie reliktního záření, rozptylu rychlostí galaktických kup a rozložení velkorozměrových struktur, studiu gravitačních čoček a měření galaktických kup v rentgenovém oboru. Temná hmota byla objeva jen díky jejímu gravitačnímu působení, žádné částice, které by ji mohly tvořit, zatím nebyly v laboratořích pozorovány. Nicméně na tuto roli je mezi částicemi mnoho kandidátů a rozjíždějí se již projekty na jejich detekci.

Temná energie

Podrobná měření hustoty hmoty ve Vesmíru v 90. letech 20. století našla hodnotu, která odpovídala jen 30 % kritické hustoty. Aby byl Vesmír plochý, což naznačovala měření reliktního záření, znamenalo by to, že celých 70 % hustoty energie Vesmíru zůstalo nevysvětlených. Měření supernov typu Ia odhalila, že Vesmír se nerozpíná lineárně podle Hubbleova zákona, ale zrychleně. Obecná teorie relativity vyžaduje, aby většina Vesmíru sestávala z energetické složky s velkým negativním tlakem. Temná energie se nyní považuje právě za těchto chybějících 70 %. Její povaha zůstává jednou z největších záhad Velkého třesku. Možní kandidáti na ni jsou kosmologická konstanta a kvintesence. Zatím probíhají pozorování, která by nám ji mohla pomoci lépe pochopit.

Budoucnost podle teorie Velkého třesku

Před tím, než byly pozorované účinky temné energie, kosmologové zvažovali dva možné scénáře budoucnosti Vesmíru. Pokud bude hustota hmoty Vesmíru nad kritickou hustotou, dosáhne Vesmír maximální velikost a začne se zase hroutit. Stane se zase hustějším a teplejším a skončí v podobném stavu, jako ve kterém byl na začátku — Velkým křachem. Na druhou stranu, pokud hustota Vesmír je pod kritickou hodnotou nebo se jí rovná, rozpínání se časem zpomalí, ale nikdy nezastaví. Jak by klesala hustota Vesmíru, vytváření hvězd by ustávalo. Průměrná teplota Vesmíru by se asymptoticky blížila k absolutní nule. Černé díry by se vypařily. Entropie Vesmíru by nabyla takové hodnoty, že by z ní ní nebylo možno získat žádnou organizovanou formu energie. Tomuto konci se říká tepelná smrt. Navíc, pokud se rozpadá proton, pak zmizí i všechen vodík, dominantní forma baryonické hmoty v dnešním Vesmíru a zbude jen záření.

Nejnovější pozorování zrychleného rozpínání vedou k závěru, že více a více z nám teď viditelného Vesmíru se dostane za náš horizont událostí a tedy mimo náš dosah. Výsledek zrychleného rozpínání není znám. Takzvaný Lambda-CDM model Vesmíru, který obsahuje temnou energii ve formě kosmologické konstanty, předpovídá, že pospolu zůstanou jen gravitačně vázané systémy, jako jsou třeba galaxie, které nakonec skončí tepelnou smrtí, jak se Vesmír bude ochlazovat a rozpínat. Jiná vysvětlení temné energie, takzvané teorie fantómové energie předpokládají, že se pohromadě neudrží ani kupy galaxií a případně galaxie a roztrhají se na části ve stále zrychlujícím se rozpínání končícím takzvaným Velkým rozerváním. Poslední měření sondy WMAP ale tuto variantu konce prakticky vylučují.

Spekulativní fyzika za hranicí Velkého třesku

Zatímco Velký třesk se v kosmologii již dobře zabydlel, bude pravděpodobně v budoucnosti vypilován. Jen málo je známo o nejranějším Vesmíru, kdy se měla udát hypotetická inflace. Mohou totiž existovat části Vesmíru, které v principu nemůžeme pozorovat. V inflační fázi mohly být velké části Vesmíru vystrčeny za náš horizont pozorovatelného Vesmíru. Až budeme lépe rozumět fyzice částic vysokých energií, budeme moci lépe vyvozovat, co se vlastně při Velkém třesku stalo. Spekulace také často zahrnují teorie kvantové gravitace.

Některé návrhy jsou:

chaotická inflace
bránovová kosmologie zahrnující ekpyrotický model, ve kterém je Velký třesk důsledkem kolize bran
Oscilující Vesmír, ve kterém hustý náš raný vesmír je konečné stadium Velkého Křachu vesmíru podobného tomu našemu. Vesmír pak může opakovaně procházet nekonečně mnoha velkých třesků a křachů. Cyklické rozšíření ekpyrotického modelu je moderní verzí tohoto scénáře.
modely obsahující Hartleovu-Hawkingovu okrajovou podmínku, ve kterých je celý časoprostor konečný.

Některé z těchto scénářů jsou kvalitativně slučitelné s jinými. Všechny ale obsahují netestované hypotézy.

Filozofické a náboženské interpretace

Z hlediska filozofie existuje několik interpretací teorie Velkého třesku, které jsou úplně spekulativní nebo nevědecké. Některé z těchto myšlenek si kladou za cíl vysvětlit příčinu samotného Velkého třesku a byly označené některými naturalistickými filozofy jako moderní mýty stvoření. Někteří lidé věří, že teorie Velkého třesku dává podporu tradičním názorům na stvoření tak, jak jsou předkládány v Genesis. Jiní zase věří, že všechny teorie spojené s Velkým třeskem se s takovými názory neshodují.

Velký třesk jakožto vědecká teorie není spojený se žádným náboženstvím. Ačkoli některé náboženské interpretace jsou ve sporu s Velkým třeskem, mnoho jiných není.

[Jerry.M]

http://www.uloz.to/6199194/brana-do-sve ... 20x240-mp4

Spomenutá je temná hmota a energia.

[poota]

+1 za pěkný přehled

K rudému posunu:
za jeho jedinou příčinu se považuje Dopplerův efekt, následkem čehož vznikají značné potíže související s "nepřiměřeně" velkou velikostí quasarů a tím i s jejich "nepřiměřenou" vzdáleností a "nepřiměřenými" rychlostmi. Je podivuhodné, jak se takovéto "nepatřičnosti" podaří do celkové teorie "zapracovat" tak, aby se původní model nemusel přetvářet, ale jenom se korigoval. Pro mne je to signálem, že všechno jde, když se chce. Pokud se chce zachovat nějaká teorie, tak se do ní dají "zapracovat" i fakta, která ji prakticky třeba i vyvracejí.
Osobně se domnívám, že rudý posuv může vznikat i jinak, než jenom vzdalováním. Ovšem potom by to s velikostí a rozpínáním Vesmíru bylo přece jenom "trochu jinak".

Zdravím - poota

[Schneider]

Na úvod odpovědi něco z Wikipede:

Rudý posuv
(Přesměrováno z Červený posuv)
Rudý posuv spektrálních čar ve viditelném spektru vzdálené galaktické superkupy BAS11 (vpravo) v porovnání se spektrem Slunce (vlevo).

Rudý posuv je prodloužení vlnové délky elektromagnetického záření na straně přijímače. Můžeme rozlišovat tři příčiny rudého posuvu:

Dopplerův jev, respektive relativistický Dopplerův jev, způsobený vzdalováním vysílače od přijímače
gravitační posuv, vysílání z gravitačního pole nějakého tělesa
kosmologický posuv

Vlnový charakter světla je příčinou prodlužování vlnové délky světla vysílače vzdalujícího se od přijímače. Obecná teorie relativity zase vysvětluje, proč jdou hodiny pomaleji v gravitačním poli a proč tedy světlo při výstupu z gravitačního pole „červená“. A konečně kosmologický rudý posuv je způsoben rozpínáním se vesmíru, kdy mezi vysílačem a přijímačem vzniká nový prostor, který přijímač a vysílač neustále od sebe oddaluje. Všechny tyto jevy lze také popsat jako úbytek energie záření.

Asi nejjednodušší na popis je dopplerovského posuvu, zvláštního případu Dopplerova jevu. Čím rychleji se vysílač od přijímače vzdaluje, tím je rudý posuv větší a naopak. Pokud se vzdaluje konstantní rychlostí, rudý posuv je také stále stejně velký.
Kosmologický rudý posuv v astronomii poprvé pozoroval a v roce 1924 popsal americký astronom Edwin Hubble při pozorování velmi vzdálených kosmických objektů (galaxií). Zjistil, že spektrální čáry chemických prvků ve spektrech těchto objektů jsou proti měřením v pozemských chemických laboratořích posunuty směrem k dlouhovlnnému konci spektra. Později objevil, že tento rudý posuv spektrálních čar je tím větší, čím větší je vzdálenost pozorovaného objektu od Země a že i galaxie vzájemně se od sebe vzdalují rychlostí tím větší, čím jsou od sebe vzdálenější (Hubbleův zákon). To nakonec vedlo k teorii o rozpínání vesmíru.
Opakem rudého posuvu je modrý posuv, ke kterému dochází, když se vysílač přibližuje k pozorovateli (přijímači), nebo světlo padá do gravitačního pole nebo by prostoru mezi vysílačem a přijímačem ubývalo. Vlnová délka bude z pohledu přijímače kratší.
Rudý a modrý posuv jsou zvláštní případy Dopplerova jevu, který objevil a popsal v roce 1841 za svého pobytu v Praze rakouský fyzik Christian Doppler.

Myslím si, že nemá smysl spekulovat. Jev posuvu spektrálních čar chemických prvků je obecně prokázaný.
Lokálně, kdy se mohou protnout dráhy třeba i dvou kup galaxií, se mohou vyskytnout také případy modrého posuvu. Křížení takových dvou metagalaxií bylo pozorováno družicí Cobe. Asi to rozpínání a vzdalování se všech gravitačních objektů Vesmíru od sebe, respektive rozpínání se prostoru Vesmíru, nebude tak dokonalé. JSCH

[kacha]

Miro,co se stalo tak významného,že se tak vzhlížíš v teoriiích největšího plagiátora fyziky minulého století? Tento pán je,spolu s jeho bezvýhradnými fanatiky,de facto původcem úpadku fyziky jako vědy o přírodě.Jeho teorie jsou ryzí ukázkou toho kam se dostane věda když matematiku povýší nad experiment. Chceš-li se dopídit skutečnosti nevěř tomuto pánovi a jeho stoupencům principiálně žádné experimentálně neověřené tvrzení.Není pravdou ,že žádné experimentálně jednoznačně ověřené a nevyvratitelné či jinak nevysvětitelné tvrzení jeho teorií neexistuje. Konstantní rychlost světla ve vakuu,ku příkladu, porušuje základní postulát fyziky,kterým je zákon zachování energie. Detailně to rozeberu při příštím vstupu.

[Slavek Krepelka]

Na úvod odpovědi něco z Wikipede: ........

Pane Schneider, Wiki je príma holka, ale taky neví vše a sem tam ví i pěkný nesmysly.

Celý tento kolotoč světla a Vesmírného Třesku ve skutečnosti počali Michelson and Moreley (MaM) tím, že naprosto pitomou úvahou "dokázali" neexistenci něčeho, čenu se do té doby říkalo a i dnes říká aether. Nic praktického z tohoto MaM experimentu nikdy nevzešlo. Sagnac a jeho experiment potvrdil alespoň to, že paprsek světla prohnaný do čtverce (na rozdíl od MaM, kteří ho odrazili jenom v protisměru a nezjistili anomálii refrakce světla) naprosto jasně prokazuje, že takto prohnaný paprsek jakési médium potvrzuje. Z tohoto pokusu, tedy Sagnacova, eventuelně vzešel vynález zvaný GPS.

MaM to dokopali, protože nevzali v úvahu charakteristiku vln a jejich šíření mediem. Zvukové vlnění vyslané řekněme v protisměru jízdy od lokomotivy k poslednímu vagónu vlaku a odražené od vagónu zpět k lokomotivě vezme různou délku času od lokomotivy k vagónu, než odraz od vagónu k lokomotivě, ale právě díky Doplerovu posuvu skončí na lokomotivě (teoreticky) v přesně stejné frekvenci a délce, jak z lokomotivy odešlo, nezávisle na rychlosti vlaku. Je tedy nasnadě, že nelze očekávat, že se protichůdné vlnění bude nějak rušit díky rozdílu frekvence mezi oběma směry a tedy díky rychlosti vlaku v prostředí vzduchu, což je přesně to co očekávali Michelson a Moreley, pilíře to vědy ve světě fyzickém, ale jedině díky vzdálenosti mezi lokomotivou a posledním vagónem.

MaM a celý ten nepoužitelný pokus nikdy neměřil rozdíly rychlosti světla v tom kterém směru, ale jenom se pokoušel najít vzájemné rušení jednoho a téhož paprsku světla odraženého do svého a do protisměru pohybu zeměkoule solárním systémem a kolmo k tomuto pohybu, kdy rušení paprsku světla vyšlo v obou případech celkem nastejno. Samozřejmě. Ani to jinak dopadnout nemohlo, protože MaM a následníci neměnili vzdálenost mezi zdrojem světla a zrcadlem.

Profesor Hubble nikdy nezjistil, že se od sebe hvězdy a galaxie vzdalují. Pouze zjistil, že podle náměrů hvězd zvaných Cepheid(y) v "blízkých" galaxiích, u nichž je jakž takž ze Země možné měřit úhlové vzdálenosti, a "rozumné" pověry, že jde v podstatě o hvězdy natolik stejné svou charakteristikou, že je lze považovat za oběkty, u kterých lze nejen určit jejich vzdálenost s dostatečnou přesností přímým měřením, ale jejíchž gravitační pole se dá považovat za vzájemně ekvivalentní, že světelná spektra různě vzdálených Cepheid a jejich galaxií prokazují úměrný rudý posun "redshift" s narůstající vzdáleností od Země. Pan profesor Hubble následovně vyslovil hypotézu založenou na pozorování a předpokladech o těchto Cepheidách, že čím je galaxie vzdálenější, tím je redshift spektra prvků galaxie významější. Nic proti tomu, i když nešlo o jednoznačná fakta. Profesor Hubble to nikdy neprohlašoval za Faktum.

Jenže, Einstein do toho vlezl s teorií relativity, kterou povětšinou v částech pokradenou od jiných poskládal do své Picassoviny zvané Teorie Relativity a Speciální Teorie Relativity. Tento ilusionista pak prohlásil, ne změřil, ale prohlásil rychlost světla nejen za absolutní vycucaje si z prstu M=mC2, ale použitím úměrně proměnné frekvence a délky světla, coby perpentyklu kukaček, ho také mohl "prokázat" nadčasovým a nestárnoucím. Nelze totiž synchronizovat hodiny samy se sebou, že ano? No, Albert to dokázal celému vědeckému světu dvacátého století. Co si budeme povídat.

Kdo zkombinoval Profesora Hubbla a A. Einsteina si nepamatuju, ani nechci, ale od té doby se v tom nesmyslu šťourá moc lidí a nic než ještě větší nesmysly z toho nelezou.

Pane Schneider, vřele doporučuju si pošťourat v základech, namísto spekulování o spekulování druhých, postavených na kuří noze.

Taky bych se poohlédl po párech galaxií, které jsou bezpochybně a očividně ve vzájemné kolizi a které mají reshift naprosto nesrovnatelný nejen s jejich prokazatelně společnou vzdáleností od Země, ale i s jakoukoliv možnou teoretickou rychlostí jejich vzájemného orbitu, protože kdyby nestály osou své vzájemné rotace na přímce ony a Země, těžko bychom viděli, že jsou v kolizi, že? Ony to nejsou jenom ty Quasary, jak podotýká Petr. Těch "anomálií" je několik a všechny stejně výmluvné. Pulsary jsou další takovou srandičkou. Jejich pulsy totiž "neredshiftují" se vzdáleností of Země. Je Vám to jasné pane Schneider s těmi pulsary? Musely by pulsovat tím pomaleji, čím jsou nám vzdálenější. Pokud se tedy na nás nedomluvily a nepulsují ve svém průměru čím dál tím rychleji, čím jsou od nás vzdálenější, je celá kosmologie a většina fyziky na úrovní náboženského dogmatismu a fanaticism společném s fašismem. Kdo se jen trochu lépe orientuje v geometrii by si také lehce zjistil, že celé to BB blbnutí by absolutně nefungovalo, pokud by zeměkoule nebyla středem vesmíru. Taky by si snad mohl uvědomit, že pokud by ten Bang nebyl ještě stále činný tam, kde začal, někde by musela v tom Vesmíru být pěkně velká ďoura. Ten vesmír by musel být dutý.

Ono totiž úhlové tangenciální akceleraci kulového rozpínání odpovídá radiální akcelerace pouze a jenom, je-li tangenciální ve vzájemném úhlu 60°. Pane Schneider, vždyť je to celé blbost.

Celá slavná radiace pozadí, pane Schneider, se prokázala býti ničím jinným než zářením vodíku. S BBlbostí to nemá nic společného. Překvapuje mne, že to ve Wiky není uvedeno na míru pravou.


Další a pro mne nejvýmluvnější anomálií je se domnívat, že světlo nestárne, když všechna ostatní vlnění stárnou měníce rychlost, vlnovou délku a výšku vzhledem k mohutnosti. Absolutně neexistuje vlnění, které se neunavuje a nezrychluje. Výška ubývá, frekvence je stabilní, délky narůstá a s ní rychlost. Podívejte se laskavě na charakteristiky Tsunami specielně kde je jejich vznik zapříčiněný sesuvem půdy. Tam je to vidět nejlépe.

Nedivte se tedy, že zde není moc uší a jazyků, kterým by se moc chtělo se klacíkem nimrat v této páchnoucí záležitosti.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[Schneider]

Jsem rád, že jste se opět po čase ozval. Citát z Wikipedie jsem uveřejnil na těchto stránkách nikoliv proto, že bych jimi chtěl argumentovat, ale proto jak zní oficielní definice rudého posuvu. Jde zejména o to, že o barevný posuv je poorovaán ve spektrálních barvách příslušných prvků. Mnozí si takový posuv představují jen jako červený objekt v prostoru Vesmíru.
Jinak se rád nechám o rudém posuvu a rozpínání Vesmíru, respetive jeho prostoru rád poučit. Je dobré znát oficielní stanovisko jako výchozí bod diskuze.
Moje je jen poslední věta - otázka. Podle pozorování družice Cobe se těsně míjely dvě kupy galaxií, které údajně v místě setkání zanechaly po sobě mrak černé hmoty. Moje otázka zní jak je možné, že si tak velké gravitační objekty dělají co chtějí a letí si kam chtějí, když by měly respektovat BB a s ním spojený směr rozpínání Vesmíru.
Nejsem žádný hvězdář specialista na pohyb vesmírných objektů. proto bych rád dostal od někoho vysvětlení.
Co se týče Wikipedie, její kvalita odpovídá kvalitě těch, kteří do ní přispěli svými texty. Toho jsem si vědom.
K věci: Není-li to tak, tak by to mělo být jinak. JAK?
Nechci abych byl pokládán za obhájce BB. To rozhodně nejsem. Ovšem ať je původcem reliktního záření cokoliv je snad nepochybné, že obsahuje množství informací, které nelze ignorovat. A zase jsem z toho mála informací co mám vyvodil závěr, že k něčemu takovému jako BB došlo.
Co se týče rozpínání Vesmíru a dutině v něm, tak existuje ještě jedna varianta. Objekt(y) v místě zrodu ,stojí, a čím jsou vzdálenější se k těmto referenčním ,stojícím, objektům vzdalují se stále větší relativní rychlostí, zdánlivě rychlostí vyšší světla. Což bylo pozorováním potvrzeno. Za této situace by ve středu Vesmíru nevznikala dutina. Teď jsem zjistil, že se opakuji z Wikipedie.
JESTLIŽE NEBYL BB, TAK JAK TO NA POČÁTKU BYLO. TO, ŽE SE VESMÍR ROZPÍNÁ A STÁLE RYCHLEJI JE POTVRZENO POZOROVÁNÍM. Jestliže se něco rozpíná,
má svůj střed. Místo vzniku. vlastním knihu od Roberta P. Kirshnera jménem ,Výstřední vesmír,. Autor byl šéfem jednoho ze tří amerických týmů vědců, kteří zkoumali zrychlení rozpínání Vesmíru. Veškeré informace v této knize jsou informacemi z první ruky.
Co se týče púulzarů. Abych si nevymýšlel. Zde je citace textíku:
Omezení rychlosti pulzarů.
Pulzary jsou velmi rychle rotující neutronové hvězdy, které vysílají elektromagnetické záření v pravidelných pulzech, a tak můžeme určit poměrně přesně rychlost jejich rotace. Ta je značná – až 700 otáček za sekundu. Zkuste si to představit. Objekt asi o hmotnosti Slunce s průměrem cca 20 km se otočí 42 tisíc krát za minutu. Podle článku Pulsar Speed Limit: 700 rotations per second je právě 700 otoček za sekundu maximum, které pulsary nepřekračují. (Asi by se slušelo vysvětlit, že osamělý pulsar se s časem zpomaluje; pulsar, který je ve "dvojhvězdě" s normální hvězdou, se zrychluje přijímáním její hmoty.) Vysvětlení pro to zatím nemáme. Jednou z možností je vyzařování gravitačních vln, které by mohlo zabránit většímu roztáčení. Je možné, že se nám gravitační záření podaří zachytit v detektorech gravitačních vln. (Viz také spot o temné hmotě.)
Z výše uvedeného nevyplývá, že by jejich pulzy byly závislé na vzdálenosti, ze které jsou pozorovány.
K cefeidám: Opět textík.

//Cefeidy
Měření vzdáleností astronomických objektů ve vesmíru je mnohem těžší a je jednou z výzev pro astronomy. Během mnoha let byly vynalezeny mnohé měřicí techniky. Jednou z nich je využití proměnných hvězd, zvaných cefeidy.

Cefeidy jsou vzácné a velmi jasné hvězdy, které velmi pravidelně mění svou jasnost. Pojmenovány jsou podle hvězdy d Cephei v souhvězdí Kefeus, která byla první známou hvězdou tohoto typu a je velmi dobře viditelná prostým okem.

Obrázek 5: Henrietta Leavitt
Pochopení zdánlivé jasnosti a proměnnosti hvězd bylo projeveno v práci Henrietty Swan Leavitt (1868 - 1921). Pracovala na Harvardské observatoři, zkalibrovala hvězdné velikosti 47 hvězd a vytvořila tak referenční hvězdy pro určení hvězdných velikostí jiných hvězd. Leavittová objevila a zkatalogizovala přes 1500 hvězd v blízkosti Magellanových mraků. Z proměřovaných hvězd tak odvodila vztah, který dnes využíváme pro určování vzdáleností ve vesmíru.

V roce 1912 pozorovala astronomka Henrietta Leavitt 20 cefeid v Malém Magellanově mračnu (MMM). Malé rozdíly vzdáleností jednotlivých cefeid od nás jsou zanedbatelné oproti mnohem větší vzdálenosti MMM od nás. Jasnější hvězdy jsou tak opravdu, ne jenom zdánlivě jasnější, že by byly blíže. Henrietta Leavitt objevila vztah mezi jasností cefeid a jejich periodou a ukázala tak, že jasnější cefeidy mají delší periodu. Pozorujeme-li periodu konkrétní cefeidy, můžeme tak zjistit její skutečnou jasnost. Proměřením její vizuální jasnosti lze potom spočítat její vzdálenost. Cefeidy tak mohou být použity jako „standardní svíčky“ ve vesmíru, které můžeme použít k určování vzdáleností. Důležité také je, že jsou cefeidy rozeznatelné od ostatních proměnných hvězd svou typickou světelnou křivkou.

Obrázek 6: Typická světelná křivka cefeidy
Světelná křivka cefeidy má charakteristický tvar, s rychle rostoucí jasností, a potom pozvolnějším poklesem. Amplituda hvězdné velikosti se většinou mění v rozmezí 1-2 mag. (Na x-ové ose grafu je vynesen čas ve dnech, na y-ové potom zdánlivá hvězdná velikost.)

Nejpřesnější měření rychlosti a vzdálenosti jsou samozřejmě získána pro relativně blízké objekty u Mléční dráhy. Předtím, než byl k dispozici Hubblův kosmický teleskop, byli vědci schopni pozemskými měřením získat data o cefeidách v galaxiích vzdálených od naší galaxie maximálně 3,5 Mpc. V těchto vzdálenostech hrají roli i jiné druhy rychlostí. Galaxie na sebe působí gravitačně, a tento vliv způsobuje nepřesnosti v hodnotách změřených rychlostí, které mají být způsobeny pouze rozpínáním vesmíru. Pro přesné změření Hubblovy konstanty je potřeba proměřovat cefeidy, u kterých je rychlost vzdalování způsobená rozpínáním vesmíru větší, než vliv gravitace galaxií. Hubblův teleskop proměřil cefeidy ve vzdálenostech až do 20 Mpc.

Před proměřováním Hubblovy konstanty tímto teleskopem se astronomové nemohli dohodnout, zda je vesmír starý 10 nebo 20 miliard let. Dnes je naše stanovisko přesnější - stáří vesmíru se pohybuje mezi 12 až 14 miliardami let.

Jedním z důležitých klíčových důležitých projektů Hubblova teleskopu tedy bylo přesnější proměření Hubblovy konstanty a určení stáří vesmíru. Lokalizoval 18 galaxií v různých vzdálenostech s cefeidami. Jednou z těchto galaxií byla i M100. //

Kdyby bylo pravdou to co píšete v souvislosti s Cefeidami, proč by bylo tolik času Hubblova dalekohledu věnováno právě jim. Jeho čas, pro určitá pozorování, je rozpočítán na minuty a je zatraceně drahý. Jestliže jsou jejich vlastnosti natolik empiricky prokázány současnou technikou, nevím o jaký jde u Cefeid problém.

JSCH

[Slavek Krepelka]

Jsem rád, že jste se opět po čase ozval.........

Edwin Powell Hubble (November 20, 1889 – September 28,1953)

Pane Schneider, sám jste si dohledal a zodpověděl. Jde o ty "svíčky" o kterých jsem prohlásil, že s nimi nemám problém, i kdyz jde o částečný dohad. Považuji ho za rozumný dohad. Edwin Hubble neměl ik disposici Hubble telescope a vycházel z práce druhých. Nikde netvrdím, že Hubble teleskop věnuje vůbec jaký čas Cepheidám, neřkuli nezdůvodnitelně mnoho.

Co se týče pulsarů, své jsem k nim podotknul. Frekvence jejich pulsů by musela se vzdálenosti a tím rychlostí vzdalování se od nás také měnit. Zde se hluboce omlouvám, protože jsem to uvedl tak, že frekvence by se neměnila.

Nicméně, možná si spočítejte teoretickou odstředivou sílu působící na povrchu takových těles a budete se divit, z čeho jsou vyrobeny, že se nerozškubnou. Taky by někdo měl vrhnout nějaké světlo na to, proč by si někdo měl myslet, že pulsování jejich radiového vysílání je dáno jejich rotací. Nic jsem na to nenašel. Podívám-li se do zákonů elektřiny, leze mi z toho, že pokud tyto tělesa vysílají jakýsi směrový radiový signál, směr musí to být v orientaci rotační osy tělesa. Pak ale nemá co pulsovat díky rotaci. Pokud pulsuje díky rotaci, hledíme na těleso s jakousi směrovou anténou někde na svém povrchu mimo póly osy rotace a nezlobte se, ale vše to kombinováno, považuji za značně rukomávací vysvětlení pulsů pulsarů.

BB bez centrální dutiny by byl jedinný výbuch v historii vesmíru, který po sobě nezanechal alespoň momentální dutinu.

Další je Terracentrální problém s BB.

Také se snad podívejte na spirálové galaxie a zkuste si jejích strukturu zdůvodnít Newtonovskou gravitací, hlavně pak s přihlédnutím ke spirálovým galaxiín se středovou "tyčí". Právě zde lze odvodit, proč je černá hmota nesmysl. To ani nemluvě o tom, že by ta hmota musela být nikoliv černá, ale průzračná, jinak bychom těžko viděli světlo eliptických galaxií, které jí mají mít až 90% oproti viditelné hmotě jejich hvězd a která je má jaksi obalovat.

Pane Schneider, jedno po druhém jsou ty vysvětlení kdečeho ve vesmíru nelogické, proěež do toho dále nehodlám vrtat.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[Schneider]

Děkuji za odpověď.
V prvé řadě jako laik se v astronomii moc nevyznám. proto jsem u veřejnil dva texty těch, o kterých si myslím, že jsou povolanější. také proto, aby i ostatní věděli o čem je řeč.
Rozhodně se s Vámi nechci přít. Já stejně jako Vy, možná jiným způsobem a úměrně ke svým chatrným znalostem, zjišťuji
že mezi oficielní fyzikou a stále rychleji přibývajícími poznatky vzniká úměrně stále více rozporů.
Takovým markantním důkazem jak oficielní fyzika na tyto skutečnosti reaguje je právě černá hmota a temné enrgie.
Včera byly nějak experimentálně objeveny, nikdo tomu nevěřil a dnes už jsu samozřejmostí. Byly teoreticky zabudovány do teorií a přitom, souhlas, nikdo neví vo co de.
Naposled k BB. Překvapilo mě, že píšete v souvislosti s ním o výbuchu. Asi největším výbuchem je výbuch supernovy. Nebudu popisovat jak podle nové teorie takový výbuch probíhá, ale je to něco úžasného. Jen chci skromně podotknout, že v místě výbuchu, žádná prostorová díra nezůstává.
V případě BB by mě zajímalo, co by mělo onen výbuch způsobit bez přítomnosti chemických prvků. A tady končím.
To podstatné je na co jsem se ptal. Víte o jiné možnosti, historii vzniku vesmíru? Otázka není provokačkou. Já jsem jinou variantu nastínil v textu, který jsem zde kdysi uveřejnil. Sám vím jaké kvality je. Přesto když se něco nestalo tak, tak jak?
Pokud máte pocit, že Vám pouze oponuji a nesouhlasím, tak je mylný, jen píši o tom co mi nesedí, v čem vidím problém. Čím jsem starší, tím víc toho u mne zůstává mezi ano a ne.

JSCH

[poota]

Víte o jiné možnosti, historii vzniku vesmíru? Otázka není provokačkou. Já jsem jinou variantu nastínil v textu, který jsem zde kdysi uveřejnil. Sám vím jaké kvality je. Přesto když se něco nestalo tak, tak jak?

Docela zajímavou variantu zde před časem nastínil Sokrateus se svou kvartonovou teorií -
zjednodušeně asi takto: veškerý prostor je tvořen éterem (v jeho podání jsou to kvartony), který má tu zajímavou vlastnost, že může být buď neindikovatelný a nebo se projevovat jako hmota. Řeší to velice elegantně možnost "vzniku" hmoty z ničeho a nepotřebuje k tomu žádnou kumulaci ani explozi, dokonce ani žádné změny tlaku, teploty nebo velikosti.
Ne že bych s touto teorií souhlasil zcela a beze zbytku, ale rozhodně mi připadá daleko "přirozenější" a přírodním mechanizmům bližší, než teorie Velkého Třesku, která je velice ošklivá a má mnohem více "slabých míst".

Zdravím - poota